Strach z bezvýznamnosti má každý. Stárnoucí umělci ale o něco víc

Generační střety důstojných šedivějících pánů s nezvedenou mládeží jsou evergreenem již od úsvitu civilizace. Nastupující generace je vždy naprosto neschopná, nevzdělaná, drzá, zhýralá a její myšlenky vedou svět do záhuby. Za pár dekád se role vystřídají a může se rozjet další kolo morální paniky.

Ukázkovým příkladem tohoto procesu je i nedávná petice několika desítek českých umělců požadující změny ve vedení a fungování AVU, Národní galerie a Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vyhrocený generační střet plný nejrůznějších klišé z ní trčí nejvíce, a proto se kolem něj taky točila většina následných bouřlivých reakcí.

Je skutečně pozoruhodné, jak slovník autorů petice připomíná tu nejhorší normalizační propagandu, jak je plná nepříliš skrývaného sexismu a misogynie, a jak teď její signatáři, kteří se v mládí sami často věnovali nejrůznějším experimentům, bůhvíproč tak horují za klasickou malbu nebo sochu.

Čtěte také

Zapatlaná Mona Lisa, blokované silnice, přilepení lidé. Aktivismus, který funguje, i když lidi štve

Z pošetilosti stárnoucích zasloužilých umělců (pro slušnost by se slušelo dodat i umělkyň, ale poměr 75 signatářů a 16 signatářek také vypovídá své), kteří si neuvědomují vlastní směšnost, si lze sice snadno dělat legraci, mnohem zajímavější je ale na petici něco jiného. Stejně jako v jiných podobných případech generačních válek, i tady se pod nánosem ideologických a morálních výpadů odehrává především boj o moc a slávu.

Mnozí komentátoři už upozornili na důležitý fakt, že autorka petice Barbora Šlapetová je manželkou Lukáše Rittsteina, kterého peticí kritizovaná rektorka AVU Marie Topolčanská vyhodila za neetické chování. Kromě této špetky rodinného nepotismu lze ale z petice vyčíst i celou řadu dalších zajímavých věcí. Začít můžeme třeba u toho, jak signatáři kritizují pád systému mistrovských ateliérů a přechod ke kolektivnějším a méně hierarchickým způsobům vedení, což je dlouhodobě budovaný a teoreticky podložený trend napříč uměleckými školami u nás i v zahraničí.

Nejde jen o konzervativní nářky nad tím, jak studenti potřebují řád a pevnou ruku zkušeného génia. Je to také strach z pádu systému, který umožňuje, aby si onen lídr vychovával pečlivě vybrané následovníky, kteří dělají přibližně totéž co on, ale o trochu hůř.

Spolehlivě si tak totiž posichruje dlouhotrvající věhlas a místo na slunci (a tím i komerční úspěch) i jistotu, že jeho preferovaný žánr a styl tvorby nebude časem zastíněn novými inovativními výmysly – v tomto kontextu stojí za zmínku, že autorka peticí kritizovaného projektu Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí v českém pavilonu na benátském bienále Eva Koťátková je v mnoha ohledech výrazně úspěšnějším umělcem než většina signatářů.

Stejná motivace čiší i z kritiky Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde signatáři nemohou skousnout odmítnutí vzájemného soutěžení mladých umělců a přechod ke kolektivnímu udělování ceny více lidem. I to totiž zajišťuje mnohem větší pestrost laureátů a odmítnutí jediného vítěze znemožňuje utvrzování zažitých norem.

Když autoři petice kritizují, že studenti již nejsou vedeni k rozvoji vlastního uměleckého výrazu, ale k „týmovému aktivismu“, prozrazují tím nejen svůj rozchod se společenskými trendy (netuším, co by na týmovém aktivismu mělo být špatného), ale opět i strach ze ztráty pozic a moci.

Jakékoliv kolektivní struktury rozhodování a tvorby se totiž nabourávají a ovládají mnohem hůře než autoritářské modely. To se ukázalo i na příkladné reakci studentů AVU, kteří se kolektivně postavili za své vedení a ani v případě personálních změn by si svou nezávislost zjevně jen tak vzít nenechali.

Strach o moc je v neposlední řadě patrný i z kritiky šéfky Národní galerie Alicje Knast. Té by sice bylo možné vytknout mnohé, ale to, že se petice zaměřuje na fakt, že není Češka a řeší cizácká globální témata, jasně prozrazuje panickou hrůzu z příchodu cizinců, která je dlouhodobě patrná takřka ve všech oblastech české kultury i v dalších sektorech společenského života.

Čtěte také

Americký fastfood chce nabízet vám a vašim přátelům burger za jinou cenu. Projde mu to?

Všichni totiž tuší, že kdyby se u nás o vedoucí pozice soutěžilo skutečně férově a nebyli by z nich vyštípáváni a odrazováni cizinci, řada českých zasloužilých umělců a dalších zdánlivých autorit by si ani neškrtla. Z osmi miliard lidí žijících za hřebeny Šumavy se totiž jaksi přirozeně vygeneruje víc talentovaných jedinců než z malého českého rybníčku.

Není náhoda, že byla petice vypuštěna zrovna v době sílícího populismu a nahnědlých konzervativních tendencí v české i evropské politice, na kterých se signatáři zjevně chtěli oportunisticky svézt. Potíž je ovšem v tom, že umění není politika. Nelze z něj jen tak jednoduše udělat zpráchnivělou mumii neprodyšně uzavřenou národními hranicemi a střeženou zástupem starců, kteří i přes své nepopiratelné dřívější zásluhy dávno ztratili relevanci a žijí z odlesků zašlé slávy.

Reakce studentů a pedagogů uměleckých škol i velké části kulturní veřejnosti ukazuje, že tenhle podpásový útok naštěstí nevyšel a nutná a cenná generační obměna v mocenských strukturách i obsahovém směřování české kultury se tak snadno zastavit nedá. Mimo jiné i proto, že kolektiv je zkrátka vždy silnější než jedinec, což je ostatně celkem konzervativní pravda, na kterou ale autoři a signatáři petice ve svém zápalu zapomněli.

Je v pozadí generačních sporů skutečně boj o moc a místo na slunci? Poslechněte si glosu Matouše Hrdiny.