Sdílím, tedy jsem. Proč už nestačí kulturu jen prožívat?

„Před dvěma lety jsem začal zjišťovat, že si ze spousty akcí pamatuji jasně jenom to, co jsem si natočil, a jiné věci jsou, pokud vůbec vybavitelné, tak velmi mlhavě,“ říká kulturní publicista Timon Láska. Odkazuje přitom na výzkum psycholožky Lindy Henkel, který zkoumal, jak fotografování během návštěvy muzea ovlivňuje pozdější vybavování vystavených objektů a jejich detailů.

Natáčení nebo focení kulturních zážitků se často staví do opozice k jejich skutečnému prožívání. Podle kulturní publicistky Julie Šafové ale záleží na tom, proč a jak člověk fotí. „Pro některé lidi, obzvlášť pokud nefotí jen za účelem sdílení, může být fotka nástroj ke zintenzivnění zážitku,“ vysvětluje.

To, co se pak rozhodneme sdílet, může fungovat jako určitý signál směrem k ostatním – ukazuje, s jakou scénou, komunitou nebo souborem hodnot se chceme spojovat. „Kultura je a vždycky bude politická. Když jdete třeba na koncert Nicki Minaj a sdílíte ho, pravděpodobně tím oslovujete jiné lidi než queer publikum, vůči kterému se vymezovala, nebo než když jdete na koncert Olivie Rodrigo, která podporuje reprodukční práva. I to o vás něco vypovídá,“ říká Láska.

Proč se někteří umělci snaží dostat telefony z koncertů? Co se stane, když nám Spotify nebo Letterboxd začnou kulturní zážitky převádět na čísla? A kdy může být i absence na sociálních sítích účinnou strategií? Dej si nový Hotspot.