Battles: Math rock nás nezajímá. Jsme kapela, která jde stále dopředu

Vaše nová deska La Di Da Di je znovu čistě instrumentální. Je v tom nějaká snaha vrátit se ke kořenům, nebo vás už snad vokály omrzely?
Ne nutně, náš záměr určitě nebyl vrátit se ke kořenům. U Battles neexistuje možnost vrátit se zpět, protože se vždycky snažíme jít dopředu. Battles jsou instrumentální kapela: nejdřív vzniká hudba a vokály přichází až potom. Tentokrát jsme jako trio postupovali stejně, chtěli jsme nejdřív propracovat hudbu a podle toho si pak říct, jestli potřebujeme vokály. A zjistili jsme, že je nepotřebujeme.

Nahrávka nemá žádný výrazný hit, spíš je nutné ji poslouchat jako ucelené dílo. Je to nějaká forma vzdoru proti posluchačským návykům v době singlů a playlistů?
Asi bych neřekl přímo vzdoru, ale při poslechu celé desky chceme posluchači předat celou řadu různých nápadů, hudebních stylů i různých nálad. Tohle samozřejmě znamená, že z desky žádný singl nevystupuje a je nutné ji vnímat jako celek, zároveň si ale myslíme, že všechny jednotlivé songy jsou samy o sobě silné. Dnešní hudba je samozřejmě hodně zaměřená na singly, my jsme ale chtěli vytvořit desku, která v sobě bude mít silnou uměleckou integritu.

Čtěte také

Jak ty osobně vnímáš změny v hudebním průmyslu a celkovou proměnu prostředí?
Když člověku trvá čtyři roky vydat desku, je jasné, že pokaždé když má venku nové album, hudební průmysl je zase trochu jiný. Je to trochu mimo naši kontrolu a jediné, o co se můžeme snažit, je tyhle změny obsáhnout a využít je v náš prospěch.

Battles |foto: Warp Records

Jak probíhalo skládání a natáčení? Většina skladeb působí jako výsledek dlouhých improvizací a jamů, ale možná se mýlím…
Ne, máš pravdu. Většinou začínáme psát nové skladby v okamžiku, kdy se vracíme z dlouhého turné, nejsme muzikanti, kteří jsou schopní skládat na turné. Když ho skončíme, všichni tři se rozutečeme domů, do našich domácích studií. Tam si vylepšujeme vybavení studia, zkoušíme nové nástroje a technologie a pak si začneme vyměňovat nápady, které mají na začátku většinou podobu bicí smyčky. Tenhle nápad pak každý zvlášť rozvíjíme, a když máme pocit, že jsme se zasekli, sejdeme se naživo v našem studiu v New Yorku a začneme jamovat. Tyhle jamy pak zase zpětně posloucháme a snažíme se v nich najit výrazná místa, která bychom mohli dál rozvíjet. Tahle místa pak zařadíme do finální kompozice.

Jak velkou roli má improvizace při živém hraní? Vyvíjí se skladby během jednotlivých koncertů, nebo se je snažíte hrát co nejpřesněji v takové podobě, v jaké jsou na desce?
Je v tom trochu z obou přístupů. Na začátku turné se snažíme naučit se ty skladby co nejlépe a předvést dobrou show. Čím častěji je ale hrajeme, tím jistější si jsme a můžeme si pak dovolit víc improvizace. Většinou se ale snažíme přehrát to, co je na albu, protože už to samo o sobě je dost složité a je to pro nás výzva a zábava. Improvizujeme spíš mezi jednotlivými songy, které se snažíme propojit. Tohle jsou okamžiky, na které se těšíme, zároveň si ale užíváme i takovou výzvu, jakou je zahrát skladby přesně tak, jak jsou na albu.

Důležitou součástí desky jsou i ovocné artworky od Lesley Unruh.
Ona je vyfotila, ale ten cover jsem vlastně udělal já.

Battles vydávají desku |foto: Warp Records

Můžeš nám říct, jak jsi na tenhle koncept přišel? Použili jsme tvůj cover na plakáty ke koncertu a rozvěšené po Praze vypadají výborně…
(smích) Nechci samozřejmě zlehčovat práci Lesley, je to úžasná fotografka a můžu díky ní dělat opravdu divné věci. Na obal desky Gloss Drop jsem udělal takový růžový blob a chtěl jsem, aby si jej lidi okamžitě spojili s Battles, žádný koncept tam nebyl. Tentokrát jsem pomocí různého jídla chtěl napodobit proces, jakým vznikají skladby skupiny, a musím říct, že mě pořád baví poslouchat tu hudbu a u toho se dívat na ten obal. Toho jídla se objevuje pořád víc a není to jenom ovoce, podle toho, jak pokračuje kampaň k desce. Má to trochu souvislost s tím, jaké jídlo jíme v průběhu dne.

Od předchozí desky uplynuly čtyři roky, co vás během té doby nejvíc inspirovalo? Věnovali jste se i nějakým bočním projektům?
Žádné boční projekty nemáme, mám pocit, že Ian (Williams) odehrál pár sólových vystoupení, myslím, že si chtěl zhudebnit pár nápadů, které dostal při natáčení desky Battles. Bubeník John (Stanier) hraje v kapele Tomahawk a odjel s nimi turné, jinak se ale dá říct, že pro všechny z nás jsou Battles práce na plný úvazek. Dva roky jsme strávili na turné k předchozí desce Gloss Drop a další dva roky jsme chystali nový materiál. Na nic jiného vlastně nemáme čas, Battles jsou projekt, který nám sebere většinu našeho času.

Vnímáte se jako součást mathrockové scény, nebo vás to táhne spíš k vašim elektronickým kolegům, kteří taky vydávají na labelu Warp?
Nejdůležitější pro nás je, že se považujeme za rockovou kapelu. Jsme moderní rocková kapela, která používá technologie. Kdyby ale tyhle technologie měly k dispozici skupiny ze 70. let, používaly by je taky. Math rock byl v 90. letech oblíbený žánr ve Spojených státech, pro nás ale už má tenhle termín spíš negativní konotace. Byl postavený na zvláštních rytmech a to pro nás není tak důležité, když skládáme vlastní muziku. Zajímavější je pro nás prostě pracovat se zvukem a s tím, co dokážou naše nástroje.

Čtěte také

Pojďme si na závěr ještě trochu pohrát s jménem kapely Battles: jaká je tvá oblíbená bitva?
(smích) John se trochu víc zajímá o historii, ale já bych zmínil asi bitvu u Gettysburgu v občanské válce. Tahle bitva byla dlouho přehlížená, přitom kde bychom bez ní byli!

A úplně na konec ještě k tvému příjmení – Konopka. Máš nějaké kořeny v Evropě?
Mám, moji předkové pocházeli z Polska. Moje žena se zabývá výzkumem rodinných kořenů a říkala, že mám ještě nějaké ruské kořeny, ale moji nejbližší evropští předci přišli do Ameriky právě z Polska. A můj první nejlepší kamarád byl navíc Čechoslovák.