Berlínské zatrubnění 4: 24 týdnů v pekle

První lehčí šok nám způsobil nový snímek maďarského solitéra Benceho Fliegaufa, který před čtyřmi lety v Berlíně triumfoval znamenitým filmem Je to jen vítr. Jeho v pořadí šestý titul Lily Lane charakterizuje neúspěšná snaha navázat na své experimentálnější začátky (debut Houština, narkotizující drama Dealer) – Fliegaufův pokus o terapeutický trip, který měl zřejmě vypovídat cosi podstatného o životě, smrti, síle mýtu, léčivé moci přírody, rodičovské zodpovědnosti a především o podstatě dětského vnímání reality, se pohybuje spíš na poli ezoterického blábolu. Duchamorný opus, zhusta využívající velkých detailů a balancující na hraně insitního videoartu, je příliš hermetický a zahleděný sám do sebe, než aby jakkoli stimuloval diváckou imaginaci. Výstižnější titul: Lily Lame.

Čtěte také

Zřetelné známky tvůrčí nesoudnosti nese i nový film Petra Václava Nikdy nejsme sami, který byl v Berlíně (stejně jako Fliegaufovo rádoby enigmatické homevideo o vymýtání rodinných démonů) zařazen do nesoutěžní sekce Forum. Václavův fragmentární, epizodický snímek má rovněž nemalé ambice: prostřednictvím spektra figur potýkajících se s neperspektivním životem poblíž obří dálnice i svými vlastními limity se tu režisér snaží zachytit nenápadné i nápadnější běsy současnosti, činí tak ale způsobem až nezáměrně komickým. Těžkopádné, dramaturgicky ledabylé a mučivě repetitivní dílo se průběžně potýká s didaktickými, přehnaně výchovnými dialogy, lehkou hereckou přepjatostí a především zoufalou doslovností (postřelený Rom horečnatě si přikládající na krvácející ránu dolarové bankovky). Pár dobře odpozorovaných situací a povedený gagů nemůže vyvážit fakt, že žádná z postav / charakterových črt nás díky rozvezlé, nahodile působící struktuře vlastně příliš nezajímá. Nakonec i průběžné střídání černobílého obrazu a barvy vyznívá jako pouhá manýra – trochu zoufalý pokus tvůrce dát svému rozklíženému snímku alespoň nějaký formální rámec.

Z filmu Nikdy nejsme sami|foto: Festival Berlinale

Čelní náraz na nenaplněné ambice středoevropských tvůrců naštěstí (byť jen částečně) vyvážila srážka s filmem, o kterém se právem vášnivě diskutuje. Druhý snímek 24 týdnů režisérky Anny Zohry Berrached je německým želízkem v soutěžním ohni a jeho téma i zpracování může být pro leckoho slušnou rozbuškou. Příběh televizní komičky Astrid (letošní hlavní kandidátka na zisk herecké trofeje Julia Jentsch), která se svým empatickým přítelem čeká dítě s Downovým syndromem a vážnou srdeční vadou a zvažuje, zda si jej navzdory obtížné lékařské prognóze ponechá, či ne, je filmem komplikovaným v mnoha rovinách. Otevírá sice důležité téma, ale činí tak za využití režijních strategií, které v jádru emocionálně drtivé dílo stahují na hranu manipulace a kýče. Berrached místy zručně kombinuje bolestivý naturalismus a jemný humor, aby se vzápětí začala utápět ve scenáristických stereotypech. Chvílemi strhujícím způsobem a prostřednictvím feministické perspektivy vypovídá o člověku tváří v tvář děsivému morálnímu dilematu, aby následně bůhvíproč sáhla k rušivé poetizaci (snové vodní sekvence s naivní hudbou) a prvoplánovému efektu (banální, násilně naléhavé pohledy hrdinky do kamery).

Navzdory výhradám k vizuální nesoudržnosti a hraničním formálním prostředkům režisérky musím říct, že podobně silnou, až fyzickou tenzi jsem v kinosále už dlouho nezažil – z komfortních sedaček jako by najednou povylezly jehly, povinné festivalové sousto začalo škrábat v krku, z rutinní zkušenosti se pomalu stávala důležitá konfrontace. Tématům práva ženy na plně svobodné rozhodnutí o nejobtížnějších věcech života i práva na to nebýt (veřejně ani soukromě) za svou volbu souzena se tak díky naléhavému snímku 24 týdnů dostává nezvykle silné společenské rezonance.