Berlínské zatrubnění 5: All you need is Løve

Například můj pokus vtělit se do kůže padesátnice, kterou odkopne manžel a zanechá ji jen poloprázdnou knihovnu filozofických klasiků a čas na diskuse s bývalým žákem, salonním bio komunistou, absolutně nevyšel. Francouzská režisérka Mia Hansen-Løve se ve Things to Come (L’Avenir) snaží o nekonfliktní a zmoudřelý portrét profesorky filozofie (Isabelle Huppert), která na prahu stáří zjistí, že k životu nepotřebuje muže. Stačí jí jen být sama sebou. Amatérský psychoanalytik může začít tipovat, jak podobná pozitivní anamnéza podzimu života pohne s předsedkyní poroty, šedesátnicí Meryl Streep. Já se musím spokojit s tvrzením, že film, který si místo hluboké empatie vystačí s kolekcí známých filozofických citátů a zálibných záběrů na hřbety knih, kulhá na obě nohy. Jako dojímavý psychogram sice obstojí, ale identifikovat se s jeho velmi škrobeným a plytkým stylem nedokážu.

Že pro silný zážitek člověk nemusí nutně sdílet věk ani identitu hrdinů, ukazuje jiný francouzský film – Being 17 (Quand on a 17 ans). André Téchiné se na scéně pohybuje už od konce 60. let a na rozdíl od pětatřicátnice Hansen-Løve si vybral téma mnohem mladistvější – divoký vztah dvou sedmnáctiletých kluků na francouzském maloměstě. Jistá únava ze stále dalších předvídatelných gay romancí vezme v tomto případě rychle za své. Sedmdesátník Téchiné se probral z letité hibernace a natočil film, který doslova tepe životem, touhou i energií. Společně s kameramanem Juliem Hirschem zvolili velmi účinný klíč – neurotické, detailní, velmi fyzické snímání, podpořené agresivním střihem.

Gay romance, coming out, 17? Unavení? Zapomeňte, Téchine to natočil líp než kdokoliv před ním. #Being17 #BeingHappy #Berlinale

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) February 15, 2016

Film má tak podobně neklidný a výbušný ráz jako vztah dvojice protagonistů – citlivého kluka z města Damiena a přímočarého horského farmářského syna Toma (ohromující výkony Kaceyho Motteta Kleina a nováčka Corentina Fily). Co zprvu vypadá jako šikana, nenávist a neustávající zápolení, se postupem času mění na intimní pouto, které nicméně každou chvíli může skončit další fyzickou inzultací. Identita obou hrdinů je příliš křehká a ústředním tématem Being 17 je právě obtížné připouštění si toho, čím se stáváme. Téchinému se jej podařilo uchopit natolik univerzálně, a přitom citlivě, že samotný homosexuální podtext není klíčový. Film je oslavou élan vital, magického času dospívání, v němž se prolíná naprostá bezstarostnost a nikdy nekončící úzkost.

Ačkoli Being 17 není v žádném případě dokonalý film a občas se divák s některými režijními rozhodnutími musí poprat, Téchiné vždy dokáže znovu obnovit rovnováhu a velmi úzké pouto s duševními světy protagonistů. Není velkým přeháněním vést tu paralelu se Životem Adele. Vztah Toma a Damiena není sice tak vyhrocený a Téchinému se canneskou intimní senzaci už jistě zopakovat nepodaří, ale Being 17 je jedinečným typem dramatu, které vás přiměje s hrdiny dýchat a identifikovat se s jejich problémy, i když by vám vlastně měly být velmi vzdálené. Kluci si tak mohou dovolit i malou přestřelku filozofickými citáty na téma touha, aniž by to byť jen na vteřinu působilo tak přesušeně a krasodušně jako ušlechtilé disputace Isabelle Huppert ve Things to Come.

Jinými slovy, člověk nemusí být teenager, gay, profesorka filozofie či žena v klimakteriu, aby naplno docenil vztahové drama. Jeho síla spočívá v tom, že vás dovede v pravou chvíli beze slov položit na lopatky. A v téhle disciplíně zatím v berlínské soutěži excelují dva filmy – tuniský Hedi a francouzský Being 17.