„Billboard jsem zatím neviděl.“ Východoevropan na Erasmu v cyklistickém Dánsku

Oběd, nebo pivo?

Na Erasmu v Kodani jsem od minulého pondělí a kulturní šok nejspíš teprve přijde – symptomy popsané brožurkou pro nové studenty prozatím nemám. Na cenu alkoholu mě samozřejmě připravovaly všechny články, ale konfrontace s čtyřkou piva, co stojí jako oběd v Praze, bolí. Jídlo v obchodě je sice levnější, než jsem čekal, jídlo v hospodách zase mnohem dražší. Jako Východoevropan navíc narážím na nepochopení – podle spolubydlící z USA je menu s burgerem za 100 dánských korun, tedy 350 našich, úplně v pohodě. Místo street foodu jsem tak na místním technologickém festivalu jedl na lavičce skyr, islandskou obdobu řeckého jogurtu, oblíbenou po celé Skandinávii.

Billboard jsem ještě neviděl

Všechno to ale vyvažuje město. Zatím jsem se do centra vydal čtyřikrát a pokaždé se vrátil s neodbytným pocitem, proč to takhle nejde u nás. Nemluvím o významných, historických stavbách – o ty se staráme celkem dobře i doma. Úplně jiný pocit mám z obyčejné procházky nebo projížďky městem. Velký podíl na tom má, hádám, přísnější regulace reklamy. Český zvyk na libovolnou volnou plochu nalepit plakát, aby se vydělalo aspoň něco navíc, by tu moc nechápali. Na rozdíl od Prahy vás nikdo s pivem v ruce z ulice nevyžene, a když se buduje veřejný prostor, myslí se na to, aby byl pro všechny.

Park Superkilen je úchvatný|foto: cohenvandervelde

Park Superkilen je úchvatný hlavně proto, že jsou v něm objekty inspirované přáními lidí šedesátí různých národností, kteří bydlí v okolí. Billboard jsem v Kodani ještě neviděl a na příští týden si dávám za úkol najít čtvrť, která by byla ošklivá.

Cyklistická velmoc jezdí bez helmy

Taky jsem netušil, že městská cyklistika může být taková zábava. Jedna věc je o Kodani, ráji cyklistů, číst, druhá je to na vlastní (bolavé) nohy zažít. Kola tu mají po obou stranách silnice vlastní vyvýšené cesty, jen v menších ulicích v centru se jezdí vedle aut. Kromě toho existují i zvláštní dálnice jen pro cyklisty. Doma se vedle náklaďáků a dodávek bojím jezdit, tady mi nejde jen odbočování doleva a skutečně děsivá je pro začátečníka hlavně dopravní špička. Na jeden pruh se při ní vyskládají klidně čtyři kola a o centimetry rychle vás objíždějí lidé, co nemohou dvě vteřiny počkat. Zvednutím ruky se dává znamení, že zastavujete, a pokud na to budete zapomínat, v ostřejším provozu si říkáte o nehodu.

Helmu ale má odhadem jen pětina lidí a řídit kolo pod vlivem alkoholu tu zákon nezakazuje – dokud ho dokážete ovládat, jet můžete. Na prodej ojetých kol existuje hromada facebookových skupin, všechno příslušenství zase dokoupíte v nejbližším supermarketu. Já jsem měl štěstí – můj spolubydlící Christian pracuje v studentské neziskové koloopravně a za 1 000 dánských korun mi sehnal rychlé jednopřevodové kolo. A mimochodem: kol je v Kodani víc než obyvatel. Jezdit na bicyklu je tu rychlejší a hlavně levnější než MHD.

Největší překážka: bytová krize

Největším byrokratickým peklem jsem si prošel kvůli bydlení. Než jsem vůbec přiletěl, zaplatil jsem i se zálohou 80 000 českých korun za pokoj, který jsem neviděl ani z fotek. Pro zahraniční studenty tu totiž existuje ubytovací nadace (Housing Foundation), která má ale pověst polopodrazácké organizace, protože po studentech v minulosti požadovala nelegálně poplatky a její podmínky nejsou vůbec příjemné. Pro zoufalého zahraničního studenta je to ale bohužel nejrozumnější volba, pokud nechce první týden spát přes Airbnb a obcházet byty.

Úplně jiný pocit mám z obyčejné procházky městem|foto: Ondřej Trhoň

Rezervační systém Housing Foundation byl hned po otevření přehlcený, takže když jsem si e-mailu všiml o 5 minut později, už jsem byl sedmistý v řadě. Nakonec se mi ale povedlo zabookovat samostatný pokoj na relativně nové koleji Signalhuset za docela pěkných 4 200 korun za měsíc. Sázka naslepo vyšla. Kolej zevnitř vypadá jako normální byt, na 4 lidi máme 2 koupelny a kuchyni chybí k dokonalosti jen ta správná obracečka na omelety. Kousek od koleje mám vyhlášený koncertní sál ve tvaru modré krychle a na horizontu vidím naklánějící se věže největšího skandinávského hotelu Bella Sky.

„V tomhle předmětu budete hodně číst a mluvit“

Ve škole jsem zatím absolvoval jen jeden předmět, další mě čeká příští týden. Takže jen krátce: kampus je fakt hezký, rezervovanost Dánů se mi zatím zdá jako pověra, protože na školní party trvalo deset minut, než mi Dánka začala vyprávět, proč se rozešla se svým českým ex-přítelem. Výuka magisterského programu je tu na rozdíl od Česka postavena na malém počtu mnohakreditových předmětů. Na každou hodinu máme zadané otázky, na které si pomocí četby připravujeme ve skupinách odpovědi. Na příští týden máme shrnout, jak se proměnilo chápání pojmu informace v digitální době. Přednášející se studentů často ptají a atmosféra tu mnohem víc než doma motivuje k diskuzi. Učitelům máme říkat křestním jménem a bez titulů. Moje učitelka teorie a tradice informačních a kulturálních studií se jmenuje Lorna.

Největší zábava je ale sledovat cizince, jak se snaží vyslovit moje jméno. Je to ode mě nefér, protože podobně ztracený jsem, když se Dánů ptám na cestu, slova se tu ve velkém zkracují a vyslovují úplně jinak, než bych čekal. Mezitím se těším, až mi příští týden začne filozofie. I v McDonaldu tu totiž na zdi mají citát Sørena Kierkegaarda: „Život se musí žít dopředu, ale pochopen může být jedině zpětně.“ Snad brzo Dány poznám dost na to, abych zjistil, jestli to pro ně znamená víc, nebo jako já vidí jen marketingovou dekoraci. Do jejich hlavního města se ale začínám zakoukávat. Jen tu helmu si asi radši pořídím.

Do Kodaně se začínám zakoukávat|foto: juicebox013