Blaf Food Fest: Kreativita ještě nikdy nechutnala tak odporně jako o víkendu v Praze na Černém Mostě

Je sobotní dopoledne a já se skrz panelovou zástavbu sídliště Černý Most dostávám až na okraj pole, kde se nachází areál Plechárny. Z příjemného místa, po zbytek roku sloužícího jako volnočasové centrum s kavárnou a skateparkem, se dnes line o poznání méně příjemná vůně – vůně polévky z taveňáku.

„Češi jsou přirozeně kutilský národ, fascinovaný tím přijít na to, jak něco udělat levněji, lépe, kreativně, a pak se tím pochlubit,“ říká organizátorka Tereza Němečková. Na Blaf Food Festu proto vystavuje ukázkové případy toho, kdy se touha pochlubit se novým zlepšovákem neukázala jako nejlepší nápad. Všechny vystavované exponáty i nabízené „pochutiny“ jsou autentickými replikami výtvorů, kterými se Češi bez legrace chlubili na různých kutilských, kulinářských nebo mateřských webech či facebookových skupinách.

Procházím kolem podlouhlého stolu, bohatě prostřeného čočko-párkovými nanuky a tataráky z brambor. U toxicky modré krupicové kaše posypané pruhem instantního kakaa, prezentované pod nepříliš marketingovým názvem „posranej šmoula“, pomalu přestávám věřit svým očím. A to je teprve začátek.

Vcházím do haly plné toho nejsyrovějšího bizáru, jaký je pověstná česká vynalézavost schopná omylem vyprodukovat. Artefakty vystavované uvnitř (naštěstí) nejsou určeny ke konzumaci. A i kdyby byly, na dort ve tvaru nočníku s exkrementem uvnitř ani na sushi balené do kondomu místo mořských řas bych žaludek opravdu neměl. Okurkové oči velikonočního beránka z aspiku se do mě zavrtávají, zatímco se za jeden žeton, který v rámci festivalu slouží jako platidlo, dozvídám svoji budoucnost od naprosto autentické věštkyně. Z popisku na nástěnce o pár metrů vedle pak zase konečně zjišťuju význam slova „procházkování“. Vyvěšený slovník pro porozumění newspeaku mateřských webů jej definuje jako „venkovní chůzi s mimískem, případně s manžou“.

Smích mě přechází v momentě, kdy se začtu do vystavených printscreenů z internetových diskuzí a začnu věřit tomu, že festival není pouhá nadsázka pro pobavení, ale neúprosné zrcadlo nastavené kultuře internetových vyznavačů blafu jako životního stylu. Anonymizovaná maminka se například ptá, jestli lze zlomenou nohu vyléčit homeopatiky. „Výrazným prvkem festivalu je recese a ironizace toho, co všechno Češi jsou schopní navařit, vyrobit a zkonzumovat. Ale zároveň na to určitým způsobem poukazujeme,“ vysvětluje organizátorka Tereza Němečková.

Kolem mě proudí návštěvníci nejrůznějších věkových kategorií – od zvědavců přes milovníky internetového bizáru až po srdcaře, nacházející v blafech formu guilty pleasure. Nechávám se proudem lidí vést zpět ven na dvorek, kde právě začal workshop Pravé české míchačky s autorem stejnojmenné knihy – Alexandrem Guhou. Právě vysvětluje postup při přípravě takzvané tequily pro chudé. Sobotní dopoledne zatím pokročilo v poledne a s ním přichází i dnes výjimečně ne tak úplně příjemná povinnost naobědvat se. Sbírám proto všechny zbytky kuráže a vyrážím ke stánku s blafy utkat se s vlastním dávivým reflexem.