Bloc.2012 – Festivalová blamáž roku
6.–7. července měl v Londýně probíhat nejzajímavější festival elektronické hudby. Krátce po zahájení jej museli organizátoři ale zrušit. Okolnosti přibližuje Jarda Petřík, který se festivalu účastnil.
Při pohledu na line-up letošního ročníku festivalu Bloc. bylo celkem jasné, že větší koncentrace věhlasných jmen současné elektronické klubové scény se letos v létě v Evropě neobjeví. I program jednoho dne by hravě strčil do kapsy mnohé konkurenty. Natož obou dnů. Oproti minulosti čekaly letošní Bloc. 3 velké změny – přemístění z malého městečka Minehead na jihozápadě Anglie do samotné britské metropole a nově otevřeného prostoru London Pleasure Gardens, s tím související nárůst kapacity o 100 procent (z tradičních 7 500 na rovných patnáct) a také datový přesun z chladného března do, co se týče počasí, výrazně přívětivějšího začátku července. Jestliže třetí změna svůj účel víceméně splnila, tak první dvě se bohužel ukázaly pro letošní ročník Blocu jako smrtící.
Program pátečního dne měl v šest večer otevřít koncert Steva Reicha, nicméně samotný areál už byl veřejnosti přístupný od druhé hodiny odpolední a na dvou pódiích už se také začalo dřív – „kyselino-pouťová“ stage Ceephax Acid Waltzers umístěná v prostoru jedné z atrakcí, které vévodili producenti preferující hlavně acid elektro, a především MS Stubnitz – asi největší tahák šestého ročníku Blocu v podobě lodi, která o den dříve připlula z německého přístavu Wilhelmshaven. S kapacitou 700 lidí bylo jasné, že dřív nebo později se před vstupem začnou tvořit fronty (protože kdo by nechtěl zažít party na lodi ve sluncem zalitém pátečním podvečeru, navíc s line-upem, který jen první den tvořili mimo jiné Loefah, Hudson Mohawke, Addison Groove, Boddika nebo Joy Orbison). Fronty se začaly tvořit už po páté odpolední a v té chvíli byly jen malým předznamenáním toho, co čekalo celý festival během následujících 7 hodin. A sice fronty, fronty a zase fronty. Na každou stage (všechny totiž byly uzavřené a tudíž s limitovanou kapacitou) včetně hlavní, a to prakticky nepřetržitě.
Koncert Steva Reicha? Nekonečná fronta ke vstupu. Následné vystoupení Nicolase Jaara? Fronta neméně dlouhá. MS Stubnitz? Nepřetržitá fronta, která v průběhu večera jen rostla a rostla. Hlavní stage, kde se do půlnoci vystřídali Amon Tobin a MF Doom? Fronta až za obzor. Jediný prostor, který frontám odolával (kromě malé venkovní pouťové acid elektro stage), byl kulatý dóm, ve kterém do půlnoci stihnuli odehrát své sety Midland, Appleblim, Will Saul a Mosca. Tam byl ale zase tak špatný zvuk, že se nebylo čemu divit. Jenže o moc líp na tom nebyl ani prostor RA Hubu, kde to nejvíce odnesl Nicolas Jaar – saxofon buď nebyl slyšet vůbec, nebo řezal do uší jako cirkulárka. Kytara na tom byla prakticky stejně a samotné beaty a melodické linky a plochy byly po většinu času tak zamlžené a utlumené, že se z koncertu, který měl být jedním z vrcholů prvního dne, stalo spíše utrpení.
Vzhledem k naprosto mylně propočítané kapacitě prostoru London Pleasure Gardens (reálných by bylo tak maximálně 10 000 návštěvníků) byl ale utrpením prakticky celý festival, lépe řečeno těch několik málo hodin, které trval, než byl organizátory společně s policií ukončen. Na žádný z koncertů se až do půlnoci nedostala přinejmenším třetina lidí stojící ve všudypřítomných frontách a na dobré náladě nepřidávaly ani neskutečně přemrštěné ceny u stánků (čtyři a půl libry za třetinku piva jsou moc i na tak drahé město, jakým Londýn bezesporu je). Organizátoři v tu chvíli psali na festivalový twitter, jak si návštěvníci užívají Tobinovu 3D zeď, ale o tom, že reálná situace „tam venku“ je zcela jiná, nepadnula ani zmínka...
O půlnoci, kdy měl na hlavní stagei vystoupit Snoop Dogg, celá situace vyeskalovala. Lidem (zcela logicky) docházela (především ve frontě na loď, ale také na hlavní stage) trpělivost, došlo k několika menším konfliktům s festivalovou ochrankou a před samotným vchodem do areálu se navíc v tu dobu stále tísnily stovky těch, kteří nakonec dovnitř ani nebyli vpuštěni. O půl jedné se totiž začal celý prostor (z důvodu nemožnosti udržení bezpečnosti návštěvníků ve frontách) za pomoci londýnské policie evakuovat a šestý ročník Blocu byl v té chvíli definitivně pohřben. Z nejlepšího elektronického festivalu léta se nakonec stalo jedno z největších rozčarování a blamáží několika posledních let.
Otázka, co se stane se všemi producenty a projekty, kteří měli na Blocu vystoupit, byla zodpovězena celkem rychle. V několika klubech po celém Londýně se v sobotu uskutečnily takzvané UnBloc večery, kam měli lidé s páskami z festivalu vstup zdarma. Na jednom z nich vystoupil Flying Lotus, Blanck Mass či Oneohtrix Point Never, na dalším zase Jacques Green, Actress, Martyn a Fort Romeau, uskutečnil se i večer labelů Hyperdub a Perc Trax. Fakt, že se před kluby stály desetimetrové fronty a nemálo lidí se dovnitř na ten který UnBloc večírek z důvodu malé kapacity prostorů, které byly ze dne na den narychlo sehnány, samozřejmě nedostalo, byl už jen smutnou dohrou letošního ročníku, kterému prostě nebylo přáno.
Co přesně stálo za předčasným koncem šestého Blocu, zatím není jasné, ale nejspíš to byla souhra hned několika negativních faktorů. Falešné lístky prý zablokovaly čtecí systém u hlavního vchodu. Na přemrštěné kapacitě patrně budou mít podíl vlastníci London Pleasure Gardens (nechce se totiž věřit, že by organizátory festivalu po pěti letech najednou ovládnula chamtivost ústící v uvolnění daleko většího počtu vstupenek, než byla reálná kapacita areálu). Své udělala také uzavřená pódia s limitovanou kapacitou a celkově odbytým zázemím celého prostoru, včetně špatného ozvučení většiny stageí. Celé to ale mohlo dopadnout ještě hůř – stačilo, aby v průběhu noci začalo pršet a areál by se proměnil v jedno velké baheniště. A obrovskou poklonu si zaslouží hlavně britští festivaloví návštěvníci, kteří s festivalovou ochrankou a policií nevytvářeli zbytečné (byť vzhledem k okolnostem naprosto pochopitelné) konflikty, ale naopak spolupracovali a vůbec byli až neuvěřitelně nekonfliktní a chápaví.
Organizátoři hned druhý den na oficiálním webu oznámili, že vrácení peněz za lístky se návštěvníci obávat nemusejí, což sice vyřeší finanční otázku těch, kteří dorazili na Bloc přímo z Londýna, ale bude jen chabou náplastí nemalému počtu lidí, kteří na festival přijeli z celé Evropy nebo dokonce jiných kontinentů – peníze za letenky a ubytování jim samozřejmě celkem logicky nikdo neproplatí. Nejhůř na tom ale, co se týče finanční situace, budou bezesporu samotní organizátoři Blocu, kteří nejspíš skončí v obrovské ztrátě a je otázkou, jak se s ní dokážou do budoucna vypořádat. Podporu od fanoušků, kteří si uplynulé ročníky nemohou vynachválit, sice mají, ale to samozřejmě zdaleka nestačí. Neonový nápis We wanted to be the sky, který se coby jeden z dekorativních prvků nacházel v areálu festivalu, dostal po páteční půlnoci úplně nový rozměr...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
