Byl jsem nervózní i z toho, jak pozdravím prodavačku, svěřuje se se svou fobií šperkař Ondřej Stára

„Mám fobii z mluvení před lidmi. Začalo to na střední škole, kde jsem měl krátce promluvit o cukrovce. Několik lidí tam na mě koukalo lítostivě, v tu chvíli se mi zvedl tep asi tak na 200, začal jsem hyperventilovat a nemohl vydat ani hlásku,“ popisuje Ondřej zárodek svého problému, který však pokračoval dále.

„Místo toho, abych tělo přesvědčil, že šlo jen o výpadek, tak jsem se těm situacím začal vyhýbat. Klidně jsem ve škole promeškal 300 hodin, chtěl jsem být neustále nemocný, abych tam nemusel,“ dodává.

Jak tato fobie ovlivnila jeho život? „Právě díky tomu jsem začal dělat šperky. Je to arteterapie a zároveň jsem si představoval, že jsem zavřený v dílně a nemusím s nikým mluvit. Došel jsem do stadia, kdy jsem byl nervózní už z toho, jak pozdravím prodavačku. Nechtěl jsem to nikomu přiznat, protože jsem z domu znal hlášky typu ‚neznám pocit bolesti, znám pocit vítězství‘,“ popisuje Ondřej.

„Řekl jsem si, že je život moc krátký. Takže kdykoli mě někdo někam pozve, musím tam jít. Vždy si však musím předtím tak dvě hodiny zaběhat nebo zacvičit, ať ze sebe vyplavím adrenalin a dokážu pak mluvit.“

Jaký by Ondřej Stára byl, kdyby se neobjevila jeho fobie? Kdy se dokázal svěřit? A v čem mu pomáhá psychoanalýza? To vše se dozvíte v novém díle Pochlap se.