„Často se tu chce vyhovět všem, a to se nedá,“ říkají tvůrci filmu Staříci

Ondřej Provazník a Martin Dušek
Ondřej Provazník a Martin Dušek

„Žije v nich něco, co pro nikoho není tak relevantní jako pro ně, a s tou jejich smrtí to zřejmě odejde.“ Nový český film Staříci vypráví příběh dvou seniorů, kteří vyráží na pro ně velmi obtížnou cestu za odplatou. Částečně komická, částečně dramatická cesta, jak ji sami tvůrci pojmenovali, není jen metaforou vyrovnávání se s komunismem, ale také rozborem toho, co v člověku zbyde na konci života. Poslechněte si rozhovor s tvůrci Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem.

Důležitým momentem pro vznik snímku bylo natáčení dokumentárního filmu Poustevna, das ist Paradies!, který před dvanácti lety získal cenu za nejlepší český dokumentární film na filmovém festivalu v Jihlavě. Narazili totiž na staršího muže, který nebyl ochotný připustit reflexi 50. let. Svou zarputilostí je přivedl k prvnímu nápadu. Poté se inspirovali skutečnou událostí a začali budovat svůj fiktivní příběh. Scénář se měnil i během vývoje, který trval několik let. Ondřej Provazník k tomu říká: „Na začátku jsme spíš měli společenský rozměr, ale potom jsme čím dál více šli po motivu stáří a obecných existenciálních věcí, které se s tím pojí, než jen aktuální politické linie. Ta se pochopitelně mění, i když nakonec je po těch letech z našeho pohledu ten film zase dost aktuální.“

Film vytvořili dva tvůrci a hlavní postavy jsou také dvě. Jsou postavy tedy do jisté míry i hlasy samotných autorů? „My jsme si ty role rádi vyměňovali. To je taková naše metoda, že docela často se spolu dohadujeme, potom jeden den zastávám nějaký názor a Martin je zcela proti, to je v pondělí. V úterý přijdu a já říkám: ,Martine, měl jsi pravdu, je to tak, jak jsi říkal.‘ Martin ale řekne: ,Ne, ne. Musíme to udělat, jak jsi říkal ty.‘ To, co má normálně jeden tvůrce v hlavě, ten oponentní hlas, máme zpřítomněné fyzicky. Navíc jsme ten scénář psali tak, že jsme je často přehrávali, já hrál Tondu a Martin Vlastu,“ vysvětluje Provazník a Dušek s úsměvem dodává: „Chodili jsme po zahradě a tam jsme vykřikovali jako staříci: ,na nás politický všichni zapomněli.‘ Vedle se koupali sousedi v bazénu a poslouchali nějaký dva lidi, co tam chodí a chovají se velice nepravděpodobně.“

Oba tvůrci byli dosud spjatí s dokumentárními filmy. Překvapilo je něco při natáčení jejich prvního hraného filmu? „Myslel jsem si, že hraný film bude ulehčení proti dokumentům, kde musí člověk někoho neustále přemlouvat, aby vystoupil před kamerou a investoval do toho energii. Pak člověk čeká někde s několika dodávkami techniky na chlapíka, který zavolá, že má sraz se svou matkou a že se mu to nehodí. Myslel jsem si, že to odpadne. Zjistili jsme ale, že jsou herci taky lidi, že mají taky svoje názory a vrtochy a že nás ta psychologická práce čeká stejná, ne-li větší,“ odpovídá Dušek.

Jak reagovali tvůrci na vznik filmů Teroristka a Tlumočník, které nakládají s podobnou tematikou? Bylo náročné najít pro film ve střižně tempo? A proč podle tvůrců v Česku chybí lidem odvaha k činům? Poslechněte si celý rozhovor.