Čelistní sání z Cannes 4: Bouřlivé nížiny Andrey Arnold

17. květen 2016

Skoro každý z nás tu má jeden film, pro který si takzvaně „přijel“. Film, od něhož si podvědomě sliboval cosi výjimečného, a který si zároveň neuměl tak úplně představit. V mém případě šlo o bezmála tříhodinovou novinku nejlepší režisérky současnosti, britské auteurky Andrey Arnold, která si snímkem American Honey splnila svůj dlouholetý filmařský sen. Bohužel o síle jejích předchozích titulů si tentokrát můžeme nechat jen zdát.

Pětapadesátiletá Andrea Arnold dosud natočila pouze tři krátké a tři celovečerní snímky, které ale patří k tomu nejživotnějšímu, co kdy v rámci ostrovní kinematografie vzniklo. Její unikátní autorský rukopis zahrnuje zejména v posledních letech neuvěřitelně fyzickou, k detailu citlivou kameru, díky níž se režisérka dostává svým postavám (a potažmo i divákům) hluboko pod kůži – až dokumentaristická, a přitom navýsost poetická metoda jí ale zároveň umožňuje ladně opouštět svazující škatuli sociálně-kritického realismu a navazovat na tuto britskou tradici z úplně nových pozic.

Ve svém oscarovém kraťasu Vosa (2003), mistrovském dramatu Fish Tank (2009) i absurdně nedoceněné adaptaci Bouřlivých výšin (2011) Arnold strhujícím způsobem kombinuje surovou autentičnost a emotivní lyrismus, akcentuje palčivé společenské problémy a přitom nerezignuje na intimní perspektivu, obratně kloubí drsný humor a empatii. Její vytříbené pozorovatelství a citlivost, jež se zpravidla obejdou bez sociální přepjatosti i nutnosti psychologizovat, ovšem v American Honey poměrně tvrdě narazily na své vlastní limity.

Všechno, co je na American Honey potenciálně pozoruhodné, už od Arnold známe, a v podstatně lepším, senzitivnějším balení – všechny ty prudké prostřihy na flóru a faunu daného regionu působí najednou pouze manýristicky a vyprázdněně, jako gesto režisérky, která se více kochá, než vystihuje. Události ani jurodivé postavy mladých vyděděnců prodávajících magazíny (i sebe samé) napříč Amerikou ve své rozvleklé road-movie s prvky white trash romance opět nesoudí a nehodnotí, ale poprvé končí u popisnosti a mělké, povrchní observance. Autorčino jednostrunné okouzlení spontaneitou a hédonistickou existencí hrdinů vyznívá po čase poněkud únavně, zvláště v kombinaci se snahou upozornit na odvrácenou stranu amerického kapitalismu a problémy kontinentu s chudobou – tíživé prvky reality sociální periferie najednou působí jako pouhé triviální ornamenty.

03630075.jpeg

Nesoudnou, přebujelou stopáž filmu tak zachraňuje hlavně dynamické snímání kameramana Robbieho Ryana, zachycující těkavé figury v akademickém ořezu, a tučný, nabasovaný soundtrack, jemuž sice stylově dominuje futuristický hip hop a trap (ft. Fetty Wap), ale který svou eklektičností odpovídá proměnlivému rázu americké krajiny. Navzdory těmto šik berličkám ovšem záměrně dějově vyprázdněný, epizodický snímek působí jako podivně beztvarý a trochu samolibý narativní exces.

Repetitivní struktuře filmu, v jejímž rámci lze zakusit jen dílčí estetická vytržení, nepomáhá ani rozhodnutí odsoudit drtivou většinu zběsilé crew do role statistů. Epicentrem zůstává svérázná dívka Star (debutující Sasha Lane) a její manický mentor Jake, všichni ostatní jsou jen typologicky více či méně poutavé figurky, mezi nimiž nedochází k žádné skutečné interakci. Film tak přichází o další příležitost vykřesat výraznější emocionální tenzi i dodat náladovému snoubení skutečné a romantizované Ameriky politickou hranu.

Shia LeBeouf v roli Jakea je ideálním příkladem toho, co je na American Honey špatně: jeho herecký výkon je spíše předvádivý než strhující a chybí mu striktnější režijní vedení. Jedinečně zachytit „hloubku povrchu“ se Andree Arnold tentokrát příliš nepovedlo. Bouřlivost zůstala, výšiny nikoli.

Spustit audio