Češi v Íránu, díl 1. Imám v mobilu a Facebook v mešitě. Jak rozumět lidem, kteří víru aplikují denně?
„Problém je v tom, že tady lidi nechápou Korán v kontextu doby,“ vysvětluje mi Mohammad. Je mu třiadvacet a má zrovna první opušťák po deseti měsících vojny. „Zatímco vy v Evropě máte hermeneutiku už někdy od 18. století, v Íránu tyhle diskuze začínají teprve teď. Lidi to tady berou hrozně doslovně. Odmítají připustit, že se některá nařízení pro dnešní dobu nehodí. Já sám jsem věřící, ale myslím si, že potřebujeme důkladnou revizi.“
Sedíme i s jeho tátou nad ešusem horkého mléka od nomádských pastevců na úpatí Sabalanu, posvátné hory zoroastristů, vyznavačů starověkého perského náboženství. Je to první člověk, se kterým se nám povedlo zapříst otevřenou debatu o víře. Chystá se po vojně jít studovat do Německa a jeho němčina je perfektní. Na rozdíl ode mne, která celou komplikovanou diskuzi zároveň překládám zbytku naší skupiny. Mám podezření, že tenhle výkon měl nakonec za následek to, že mě na vrcholku hory postihla výšková nemoc.
„Před“ a „po“ islámu
Sabalan je třetí nejvyšší hora v zemi, vysoká 4 811 metrů a oblíbený cíl íránských turistů. My jsme se sem vydali kvůli aklimatizaci před výstupem na pětitisícový Damavand, nejvyšší horu celého Blízkého východu. Tvrdí se, že na hoře byli pohřbíváni zoroastrijští králové, a kromě horalů sem lidé často míří také za nelegálními vykopávkami. Jedna ze zoroastrijských legend tvrdí, že až roztaje všechen sníh na Sabalanu, nastane poslední soud. Překvapilo nás, že místní holky tu sundávají povinný hidžáb, jakmile jsou z dohledu horské chaty, která připomíná mešitu.
Při západu slunce si na betonové rampě u záchodů nahlas čteme příběhy ze života proroka Mohameda a dalších imámů. Chceme se už konečně pořádně zorientovat ve výjevech, které vidíme na starých kobercích a na obrazech v muzeích. Starý horal z Tabrízu si k nám přisedne a poslouchá. I když čteme česky, neuniknou mu některá klíčová slova. Po chvíli nás nesměle přeruší trochu nešťastným tónem. „Ale Írán není jenom islám! Naše kultura je mnohem starší!“
Symbolické „před“ a „po“ se tady často přelévá mezi významy před vznikem islámu a před vznikem islámské republiky. Nikdy si nejste tak úplně jistí, jestli se mluví o sedmém století, nebo o roce 1979. Symbol nejvyššího zoroastrijského božstva Ahuramazdy, který nosí spousta Íránců na krku nebo ho má jako samolepku na autě, nemusí nutně znamenat, že by majitel zrovna uctíval věčný oheň. I když v Íránu existuje nepočetná skupina skutečně věřících zoroastristů, spousta lidí nosí symbol na znamení protestu. „I tvůj otec, zarytý ateista, nosil na krku křížek jako symbol nesouhlasu,“ vzpomíná máma, když jí vyprávím o rozplétání jemných významových nuancí.
Imám v mobilu
„Imám Hossein,“ říká mi hrdě kluk zhruba mého věku, ve sportovním triku italské horolezecké značky, a ukazuje na malou obrazovku zabudovanou v prostředním zpětném zrcátku jeho vozu. Řítíme se zrovna špatně sjízdnou kamenitou cestou do Gusfand Shara, základního tábora pro výstup na Damavand. Rozhrkaný rezavý offroad sotva drží pohromadě. O to absurdněji v něm působí hi-tech obrazovka na dálkové ovládání, na které mi řidič pouští video. Nekvalitní záběr z domácí videokamery zobrazuje muže v něčem, co v našem kulturním kontextu připomíná kašpárkovskou čepici se dvěma červenými rohy. Chlapík v čepici napřed obchází altánek dokola, poté nasedne na poníka a jezdí kolem altánku dokola. Na pozadí se ozývá strašlivý, ale opravdu strašlivý řev, který mi v provedení chrastivých, ale výkonných reproduktorů rve ušní bubínky. Nic víc se tam neděje. Snažím se chápavě usmívat a napřed si myslím, že si ze mě dělá legraci. Moje reakce ho ale neuspokojí, a tak video neustále přetáčí a pouští znovu dokola. Kamarádi, kteří sedí za hradbou batohů v zadní části auta a ke své smůle přímo u zabudovaných repráků, se mohou jenom dohadovat, co se tam vepředu děje.
Vím, na co se to koukáme. Je to „ta-zíje“, slavnostní divadelní ztvárnění mučednické smrti třetího šíitského imáma v bitvě u Karbala. Součástí toho může být flagelantství – muži se bijí různými věcmi do prsou anebo alespoň strašně naříkají, proto ten příšerný řev. Co ale nechápu, proč mi to tenhle moderně vyhlížející, stejně starý kluk pouští pořád dokola, přičemž to čas od času proloží nějakou středoproudou americkou diskotékou. Moje perština, která v tu chvíli čítá několik základních zdvořilostních frází a další užitečné výrazy nutné pro holé přežití, jako „vajíčka od slepice“, mi zrovna neumožňuje empaticky vplout do citlivé diskuze o víře.
„Přece to nemohl myslet vážně?! Jak může v jednu chvíli poslouchat zakázanou americkou hudbu a následně se rozvášnit u videa s chlápkem na poníkovi a davem naříkajících mužů, kteří se bijí do prsou řetězem,“ vrtá mi hlavou ještě čtrnáct dní. „Nemůžeš soudit lidi podle oblečení,“ komentuje tuhle moji historku student průmyslového designu Amin, se kterým jsme se potkali o pár týdnů později v provincii Jazd. „Jeden můj spolužák to má jako vyzvánění!“
Pro nás, kteří jsme vyrostli v představě, že víra se týká hlavně základních morálních otázek, a když už se nějak realizuje, tak v osobním vztahu k bohu, je ze začátku těžké pochopit, jak bezprostředně je tady provázaná s každodenním životem. Pravidla, kterými se život v islámské republice řídí, se netýkají zdaleka jen modlení, často souvisí s tělesností, a právě na to nejsme v současné Evropě zvyklí. Nejsou to vždy jen omezení – na rozdíl od strnulé důstojnosti křesťanského kostela je mešita i oázou pro život. Lidé si sem kromě modlení přijdou klidně schrupnout nebo dobít telefon. Potkáte tu pobíhající a ječící děti, holky chichotající se nad profily svých kámošů na zakázaném Facebooku a nikdy vedle ní nechybí veřejný záchod.
Pantofle kvůli víře
„Tady si můžete dělat, co chcete, jenom do koupelny choďte v pantoflích. Na tom babička s dědou fakt trvají,“ dává nám instrukce Pooria, který nás ubytoval v prázdném domě své rodiny v jednom pouštním městě. Už jsme si všimli, že plastové pantofle jsou součástí každé domácnosti. Mysleli jsme si ale, že je to kvůli mokru, protože íránské sprchy bývají uprostřed místnosti, nijak oddělené od záchodu a umyvadla. V tomhle hliněném pouštním domě ale už pár let nikdo nebydlí, koupelna je plná písku, takže z hlediska čistoty nebo hygieny to nedává smysl. „Poorio,“ osmělím se nakonec trapnou otázku. „Ty pantofle máme nosit kvůli špíně, nebo kvůli víře?“ „Obojí,“ směje se.
„Já nevěřím, ale s rodiči o tom radši nemluvím. Můžu mluvit s dědou. Ukazoval mi fotky z ulice před revolucí. Holky v hidžábu, holky v tričku, každý jak chtěl. Víra mohla být opravdová, žádné divadlo,“ vypráví nám, když spolu sedíme při západu slunce v pouštních dunách. Pooriův dědeček je zbožný člověk. Ještě za šáhova režimu pracoval jako soudce. Za revoluce přišlo hodně jeho přátel o hlavu. On sám se zařekl, že pro nový režim pracovat nebude a už nikdy nešel do práce. Od té doby se uzavřel ve svém domě. Hodně čte a rád přijímá návštěvy. I nás přijal s pověstnou perskou pohostinností. Podobně jako v socialistickém Československu, kde se život odehrával v soukromí zastrčených chat, tady se skrývá za vysokými ploty, na dvorečcích domů s betonovým bazénkem, kde platí úplně jiná pravidla než na ulici.
„Tak, o víře už se nám mluvit povedlo. Teď ještě sex a drogy,“ raduje se jediný kluk v naší výpravě, Tomáš. A brzy došlo i na tahle témata, o nich zase příště.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
