Česko, 2018: „Homosexualita je nemoc. Léčit se nedá. Můžete se zastřelit,“ radil učitel studentce

6. prosinec 2018
Gayové s adoptovaným dítětem - homosexuální adopce - stejnopohlavní rodina

„Zkušenost s diskriminací má u nás víc než třetina respondentů,“ řekl exkluzivně pro Radio Wave jeden z autorů nejnovějšího výzkumu o situaci LGBT lidí v Česku Michal Pitoňák. Studie, jejíž výsledky teď experti analyzují, dala lidem prostor vyjádřit se i v otevřených odpovědích. „Jedna mladá respondentka například uvedla, že jí učitel řekl, že homosexualita je nemoc. Když se ho zeptala, jak by se měla léčit, tak jí odpověděl, že se to léčit nedá. Že to jde pouze zastřelením.“

„Když jdu se svojí holkou do baru, tak na nás chlapi čumí. Jednou se nám stalo, že nám jeden z nich řekl, že jsme spolu pěkné. Měla jsem radost, že nás někdo respektuje jako pár. Pak ale dodal – můžu si vás natočit?“ popisuje svůj nedávný večer třicetiletá Žaneta.

„Je mi přes pětačtyřicet a bydlím v Brně,“ představuje se Sylva. „Několik let jsem pracovala ve školství. Nejednou se mi stalo, že mě na třídních schůzkách oslovili rodiče studentů, kteří o mně věděli, že jsem lesba. Vyslovili přání, abych neučila jejich dcery. Tento přístup mě vedl k tomu, že jsem ze školství odešla.“

S určitou formou homofobie jsem se setkal i já sám. Na základní škole mi někteří kluci říkali buzerante. Párkrát jsem dokonce dostal facku. Na tělocviku mě nikdo nechtěl do týmu. To se dělo před víc než deseti lety v malém městě v západních Čechách. Dneska žiju v Praze. A ani po těch letech, a v tak velkém městě, nevezmu svého kluka za ruku, aniž by mě nenapadlo, že ta facka zase může odněkud přiletět.

„Vyoutovat se v Číně je velký problém,“ říkají LGBT aktivisté z Asie

LGBT aktivisté z Asie

„Ve velkých městech se ale situace zlepšuje,“ shodují se Chu Č'-ťün z Číny, Kam Hung Cheung  z Hongkongu a Čchen Čch'-a Jü z Tchaj-wanu. Lidskoprávní aktivisté se ve svých zemích starají o práva LGBT komunit a do Prahy přijeli na festival Prague Pride. V rozhovoru mluví o boji za registrované partnerství, nemoci AIDS i vlastních bolestných zkušenostech s coming outem.

Vzít svého partnera za ruku znamená, že budu čelit pohledům okolí. Buď těm usměvavým a hrdým, které mě podpoří, nebo těm, které jsou znechucené. Těm, u kterých nerozeznám, co může přijít za dvě sekundy. Pokud jste dva kluci, s nějakou reakcí se vždy střetnete. Při každé cestě po ulici se budete muset rozhodnout, jestli toho, s kým žijete, chytnete za ruku a automaticky se tak vystavíte společenskému hodnocení. Je to, jako byste stáli před porotou, která rozhoduje, zda má váš život stejnou cenu jako toho heterosexuálního páru na druhé straně ulice, u kterého se nikdo nepozastaví.

S homofobií se běžně setkává i dvaadvacetiletý Karel, který se v Praze věnuje dragu. „Má to svoji daň. Člověk se musí bát toho, že na něj na ulici někdo zařve nebo že ho někdo zmlátí. Mně se to stalo už několikrát. Skupina kluků u Národního divadla na mě a na kamaráda zařvala, ať se jdeme zabít a chcípneme. Je to smutné. My tím nikomu nic neděláme.“

Gay - lesby

Kde ale homofobie v české společnosti vzniká? „Velkou roli hraje vzdělání, zaměstnanost a obecně kvalita života,“ říká Michal Pitoňák. „Například v rámci studie, kterou jsem společně s kolegyní dokončil v roce 2016, máme prokázáno, že nejvíc homofobní děti pochází z rodin, které svým potomkům neposkytují dostatek základních jistot. Týká se to dětí, které nemají dostatek kamarádů, které nemají dobré vztahy v rámci vlastní rodiny nebo obecně hodnotí svou vlastní situaci jako špatnou. Předsudek vůči osobám jiné sexuální orientace jako základ homofobie je produktem takového prostředí, kde nejsou splněny tyto potřeby. Takové prostředí může existovat jak na vesnici, tak i ve velkém městě.“

S jakými formami homofobie, předsudků a diskriminace se potýkají LGBT lidé žijící v Česku? A proč je téma aktuální i v roce 2018? Poslechněte si celý příspěvek.

Spustit audio

Související