Cesta jako terapeut. Proč pouť mění život, když dovolíme tichu pracovat a ego upozadíme
Život jako cesta je vděčná metafora, která odráží životní dynamiku. Proč je ale pro člověka tak důležité putovat a co odlišuje duchovní pouť od běžného výletu? Nejen o své nedávné cestě do Santiaga de Compostela, ale i o terapeutickém potenciálu chůze, významu diskomfortu a síle ticha mluví v podcastu Balanc psycholog, psychoterapeut a autor nové knihy 50 odstínů duše Aleš Borecký. Jeho postřehy ukazují, že na pouti můžeme najít víc než jen cíl.
„Cesta má začátek, střed, cíl, má zatáčky, odbočky a docela dobře zobrazuje dynamiku života.“ Na pouti se setkáváme s rovností, která je v běžném životě vzácná. Identita poutníka funguje jako hábit, který skryje všechny ostatní role a profese. Doporučuje se dokonce nemluvit o tom, čím se živíme, protože to konverzaci a vnímání druhého člověka předem strukturuje a omezuje. Oproštění od těchto nálepek umožňuje zažít hlubší spojení a uvědomit si, že naše podstata nespočívá v sociálním statusu, ale v prostém bytí. Tento prožitek může být nesmírně osvobozující a ukazuje, že autenticita se rodí v prostoru za našimi rolemi.
„Poklad, který hledáš, je v jeskyni, kam se nejvíc bojíš vstoupit.“ Cesta s sebou přináší také nekomfort a bolest, ať už v podobě namožených achilovek, zad nebo deštivého počasí. Právě diskomfort a nedostatek otevírají dveře k hluboké vděčnosti za obyčejné věci, jako je teplé jídlo nebo vana v hotelu. Klíčové je, jak mysl bolest vyhodnocuje. Pokud ji přijmeme jako součást cesty a nevytvoříme kolem ní příběh utrpení, může prostě přijít a zase odejít. Je to příležitost všimnout si pomíjivosti pocitů a naučit se je nechat plynout bez toho, aby nás zcela ovládly.
Poslechněte si celý rozhovor o životě jako cestě, o duchovním putování a o tom, co nás může naučit chůze, ticho a nepohodlí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
