Chalupáři – nejmilovanější symbol normalizace, který Česká televize uctívá dodnes

28. červen 2017
ze seriálu Chalupáři

Důchodová dobrodružství socialistických Chalupářů jsou v kontextu tvorby Československé televize obzvlášť vybroušeným klenotem. Seriál každé léto obsazuje hlavní vysílací časy se stejnou pravidelností, s jakou o Vánocích navštěvuje české domácnosti Mrazík. Komediální sérii Františka Filipa z roku 1975 reprízovaly české televize za posledních deset let celkem devětkrát, z toho čtyřikrát – nejnověji jako součást letošního prázdninového schématu – samotná veřejnoprávní ČT. Popularita Chalupářů u diváků i programových vedoucích je zarážející zejména proto, že těžko najdeme výstižnější symbol normalizačního bezčasí.

Východisko seriálu, jehož poselství předává divákům v prvním díle postava esenbáka („venku jsou od sebe sice lidi trochu dál, ale přesto k sobě mají nějak blíž“), je dobře známé asi každému, kdo se v posledních padesáti letech ocitl u televize. K rodině cynického taxikáře Aloise Krbce (Josef Vinklář) se stěhuje jeho neurotický tchán, bývalý revizor Evžen Huml (Jiří Sovák). Místo pokusu o společné soužití Krbec vychytralým trikem stěhuje Humla na venkov do vesničky Třešňová, kde nerudnému invalidnímu důchodci nezbude než sžít se s dobromyslným vrstevníkem Bohoušem Císařem (Josef Kemr).

Postupem času se Huml seznamuje s bizarním koloritem života na vesnici, který spíš než Formanovo Hoří, má panenko připomíná kýčovitý papundekl Zdeňka Trošky, a spolu s diváky odhaluje velkou pravdu: že i když se v životě v socialismu někdy setkáváme se strastmi, lidé – od ochotně melouchařících zaměstnanců JZD po shovívavé funkcionáře komunistické strany – se vždy nakonec dohodnou a všechno dobře dopadne.

Paušálně jsme dobrý

Chalupáři jsou v tomhle ohledu mnohem zrádnější než otevřeně prostranické produkce Československé televize, jako byl třeba Okres na severu. Zatímco z příběhu moudrého a spravedlivého tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka čiší primitivní pokus o oslavu normalizační ideologie, Chalupáři zdánlivě pouze existují v jejím rámci. Při bližším pohledu je však jejich poslání zjevné. Přimět diváky, aby zapomněli na každodenní realitu, a za ochotné asistence populárních herců je uchlácholit iluzí pohodového socialistického života. Dobová témata – od pražské asanace a přidělování bytů přes hodnocení práce stranické organizace a anonymní udávání po vzpomínky na zakládání JZD – nenápadně prosakují každým dílem a ve vražedně pomalém tempu seriálu se proplétají s osudy kladných hrdinů. Vyznění Chalupářů trefně shrnuje bodrý předseda obecního výboru: „To se ví, sem tam se mezi náma najde potvora, ale paušálně jsme dobrý!“

ze seriálu Chalupáři

Chalupáři nejsou charakterističtí jen urputnou snahou komunistického režimu nabarvit narůžovo všudypřítomnou šeď, ale i vykreslením ženských postav, podobných jiným normalizačním televizním maminám, uklízečkám a švadlenám. Je tu žena taxikáře Krbce Jarča nebo objekt milostného zájmu širokého okolí, vesnická femme fatale Dáša Fuchsová (Jiřina Bohdalová), kterou seriál lakonicky popisuje „42 let, rozvedená, zachovalá“. Pozoruhodná je v dobovém přístupu k ženám především linie manželky místního autobusáka Tondy Čiháka (Vladimír Menšík). Čihák se svou ženu Aničku (Gabriela Vránová) okatě snaží podvést, když v autobusu cestou na vesnický výjezd do Prahy svádí před jejíma očima náhodnou cestující. Rozesmutnělá Čiháková se se svým trápením svěří Humlovi s Císařem – a ti s ní absolvují celodenní kolečko od kadeřnice k obchodům s oblečením, aby byla „krásná pro svýho Toníčka“. Když se na konci dne shledává se svým manželem, začne ji okamžitě podezřívat, že má milence, a na Humlovy výtky, že on přece dělá to samé, opáčí, že „to je přece zákon přírody, že mužskej si namlouvá ženskou“.

Socialismus v reprízách

Ideální produkt státní televize sedmdesátých let dával smysl v době Husákova režimu, jeho nadšené reprízování čtvrtstoletí po sametové revoluci je však jen obtížně pochopitelné. Chalupářům navíc léto co léto chybí jakékoliv zasazení do kontextu, o jaké se ČT pokusila naposledy při repríze 30 případů majora Zemana a které by mladou generaci – a koneckonců i starší, kteří u seriálu vzpomínají na radostné mládí – uvedlo do dobové reality. Vysílání seriálu by dnes šlo bez problémů doplnit o vylíčení všeobjímající náruče obecních výborů, vysvětlení role ženy v socialistické společnosti i popis proměny života na venkově pod diktátem plánovaného hospodářství.

ze seriálu Chalupáři

ČT však na podobné snahy rezignovala a bez sebemenšího pozastavení Chalupáře spolu s dalšími normalizačními hity jako Sanitka nebo Malý pitaval z velkého města pevně začlenila do svého reprízového programu. Lze z toho vyvodit jediné: česká letní pohoda v očích veřejnoprávní televize zjevně vypadá stejně dnes jako v roce 1975. Atmosféra socialistické prázdnoty může s klidem dopadat na nové a nové diváky – a ostatně proč ne? Jak lapidárně shrnuje jedna z chalupářských figurek: „Lepší je být naladěnej než zavřenej.“