„Chceme rozbít zažité představy o romantické lásce,“ říká autorka podcastů The Heart

Mohla bys prosím na úvod představit sebe a svůj projekt?
Jmenuji se Kaitlin Prest, jsem moderátorka a kreativní ředitelka podcastu a uměleckého projektu The Heart. Je to projekt o lásce, intimitě a sexualitě. Jeho hlavním cílem je vytvářet nový typ příběhů o vztazích a romancích a ukázat různé způsoby, jakými prožíváme naše životy. Pokouším se rozvolnit mytologii o romantické lásce a vytvořit nové narativy, se kterými se bude moci ztotožnit každý. Chtěla bych vytvořit širší okruh představ o tom, co je ženství a jak jej ovlivňují zažité archetypy maskulinity a také myšlenkové koncepty toho, co láska vlastně je.

Podcastujte Zhasni!, audio projekt o sexu a intimitě mladých lidí.

Kde se vzala potřeba vysvětlovat takovou základní otázku, co je láska?
V Severní Americe momentálně panuje velké zmatení ohledně vztahů a toho, jak je moje generace vnímá. Jsme potomci baby boomers, jejich doba byla érou rozvodů. Naši rodiče žili v manželství a to s sebou neslo milostné aféry a tajemství. Ženy často musely žít v manželstvích, která byla otřesná. A potom přišlo prozření – „já takhle žít nemusím, kašlu na to“ – a všichni se začali rozvádět. Děti baby boomerů viděly zhroucení instituce manželství, která bývala jediným modelem toho, jak funguje láska a jak by fungovat měla. Viděly zhroucení tohoto vzoru, to, že polovina manželství nefunguje. Takže jsme teď v nové éře, ve které si musíme zodpovědět otázku, jak by měla láska vypadat. To je to, o co se snažíme.

Co pro tebe bylo největší impulsem se do tohoto projektu pustit?
Myslím, že jsem k něčemu takovému tíhla už ve velmi raném věku. Jako dítě jsem byla posedlá láskou a romantickými příběhy a občas si říkám, jestli to mělo něco společného s mým postavením jako ženy. Myslím, že od dětství je ti jako ženě podsouváno, že nejdůležitější je, aby po tobě toužili muži. K tomu jsem velice kritická. Na druhé straně je na lásce něco neskutečně magického a také něco velice reálného. Je to jedna z nejsilnějších drog, které můžeme pocítit jen skrze naše tělo. Proto je tolik songů a filmů o lásce. Je to jako univerzální jízda, na které všichni čas od času jedeme. Tohle je pro mě strašně zajímavé. To, že nás to všechny spojuje.

Co je tedy podle tebe univerzálního na této zkušenosti?
Každý ví, jaké to je být zamilovaný. Každý to prožívá rozdílně, ale často nastávají momenty porozumění, když třeba vidím někoho se zlomeným srdcem, říkám si: Ó můj bože! Já vím! Já vím, co se ti teď děje a soucítím s tebou. Také myslím, že jsem byla vždy posedlá intimitou, jsem takový závislák na intimitě. Opravdu hodně ráda jsem blízko lidem, ráda je propojuji, takže to ke mně přišlo přirozeně, touha prozkoumat i tu bolest, kterou vztahy působí. Asi okolo mých dvaceti let jsem začala zpochybňovat všechny zažité ideje o lásce. Problém je podle mě to, že se s námi o lásce a vztazích vůbec nemluví ve škole, nedostáváme v tomto ohledu žádné vzdělání. A to se jedná o jednu z nejdůležitějších věcí v našem životě.

Problémem je tedy to, že nejsme schopni kriticky uvažovat o zažitých stereotypech?
Na střední škole se s námi o vztazích nebaví, máme jen nějaké zděděné představy, které nebyly nijak zvlášť prozkoumány a zpochybněny. Začala jsem tedy zkoumat a podrobovat kritice všechny představy, které zdědilo moje podvědomí. V určitém bodě jsem začala přemýšlet o rozdílných způsobech uvažování, začala jsem si uvědomovat politizaci queer a LGBT práv a znovu a znovu jsem objevovala, co může být láska a jak hluboce máme vžité některé normy. Předkládaný ideál je láska bílého heterosexuálního páru, to je strašně špatně. Odtud pochází moje potřeba vyprávět příběhy, které ukazují různé genderové konfigurace. Je to jako vytváření prostoru pro více verzí toho, jaká těla se k sobě hodí. Kromě queerness to má co do činění taky s rasovým a sociálním původem. Úvahou, že láska může občas všechny tyto věci rozložit a splést dohromady.

Co tě vedlo k výběru podcastu jako média?
Podcast. Stále nemám to slovo ráda. Vím, že je zrovna v módě, ale já jim raději říkám radio shows. Zároveň to ale radio show není, takže se přikláním k označení umělecký audio projekt. Stále mám však velký vztah ke slovu rádio, jeho vytlačení bylo v historii digitální revoluce zlomové. Jsme mladí a děláme rádio, na druhou stranu nikdo z našich přátel nás nebude ladit v 6 večer. Půlka mých přátel rádio ani nemá, takže jsme věděli, že to musíme dát online, aby se k tomu nějací posluchači dostali. Neděláme veřejnoprávní vysílání, není to nic, jako tvořit pro lidi, kterým je padesát.

Kaitlin Prest|foto: Oficiální Facebook The Heart

Komu je tedy primárně váš projekt určený?
Děláme to pro naše vrstevníky. Přejít na internet byl tedy přirozený krok. Pro mě je podcasting pouze další fáze na cestě k digitální revoluci. Bylo jasné, že rádio se do něčeho, jako je podcasting, vyvine. Tento proces můžeme pozorovat například u televize – vysílání už mnohdy neexistuje. Lidé například neříkají, dívám se na Netflix, říkají, dívám se na ten a ten seriál – jdu domů a budu se dívat na seriál na notebooku. Tím myslí, že se budou dívat na Netflix. My to teď můžeme nazývat podcasting, ale pro mě je to jenom další způsob toho, jak lidé poslouchají audio obsah. Ale také se mi líbí nazývat to audio projektem, protože bych tu práci, kterou dělám, také ráda přivedla mezi lidi do prostoru, aby si ji mohli užít, protože by si to podle mě zasloužila, stejně jako umění v muzeu nebo film v kině. Ráda tedy přenáším svůj projekt do divadelních nebo samostatných prostor.

V roce 2014 začal vznikat v newyorském Brooklynu nyní už mezinárodně oceňovaný podcast The Heart. Jeho kreativní ředitelka Kaitlin Prest spolu s producentkou Mitrou Kaboli rozbíjí zpracováním intimních osobních příběhů zažité stereotypy o tom, jak vypadá romantická láska, a rozšiřují spektrum možností prožívání sexuality a vztahů.

Co tě nejvíc baví na vnímání zvukových pořadů?
Jsou dva způsoby, jak odpovědět na tuto otázku: z pozice autorky a z pozice posluchačky. Ale myslím, že jsem se do toho nejvíc zamilovala jako autorka. Strašně ráda poslouchám rádio, a když jsem se v něm našla, byla to pro mě velká euforie. Jako kreativní osoba jsem dlouho pracovala v divadle, dělala jsem hodně vizuálního umění, kreslila jsem a malovala a psala hudbu a z těchto tří věcí jsem si nedokázala vybrat tu jednu, které bych nejradši věnovala život. Potom jsem objevila rádio. A to bylo najednou něco magického – samotný hlas.

Takže zvuková tvorba je pro tebe autentičtější?
V určitých směrech si myslím, že audio je přímé spojení s naší pravou podstatou. Vždycky se dá poznat, když někdo mluví falešně nebo opakuje stále dokola ty samé naučené odpovědi v rozhovoru. Stejně tak se vždy pozná, když je člověk spontánní. V tom smyslu, že všechna ostatní média využívají strašně moc všech různých přípravování a inscenování, jako třeba divadlo a film. Dokonce i literatura produkuje a upravuje momenty, které se již staly, zatímco rádio je přímé zprostředkování. Samozřejmě rádio, které dělám já, je velice vrstvené a propracované, stojí za ním celé velké technické zázemí a postprodukce. Ale stejně, když na to přijde, tak se s lidmi dokáže spojit napřímo daleko víc. V rádiu není možné nikoho soudit na základě toho, jak vypadá. Všechny tyto vizuální vjemy jsou odstraněny a je slyšet pouze něčí pravá podstata. To se mi strašně líbí. Jako by to bylo něco mezi songem a příběhem. Něco, v čem se můžu ztratit. Opravdu dobré audio kreace mají svou texturu, skrytý smysl, propracovanou estetiku a jsou skoro jako obraz v barvách, s citem a kompozicí.