Chruščovky daly lidem v SSSR kuchyně a koupelny, o které se nemuseli dělit se sousedy

19. květen 2017
On Air
Chruščovka Denise Rusakova

V Moskvě se nedávno vzedmula vlna protestů proti plánům moskevské radnice na masové bourání takzvaných chruščovek, nízkopodlažních bytových domů stavěných v padesátých a šedesátých letech. 14. května vyšlo do ulic víc než deset tisíc lidí, aby proti bourání jejich domů a nucenému přestěhování do nové zástavby protestovali.

Obytné domy z 50. a 60. let se v Moskvě bourají už od pádu železné opony, nový plán moskevského starosty Sergeje Sobjanina ale všechny ohromil svým rozsahem a současně tím, jak nápadně prospívá jen místní stavařské lobby. Nucené stěhování by mohlo postihnout víc než půldruhého milionu Moskvanů.

Chruščovky, obvykle čtyřpatrové nebo i nižší panelové domy s plochou střechou a bez dekoru, se v Sovětském svazu zrodily v druhé polovině padesátých let jako východisko z dlouhodobé bytové krize, která začala už v době industrializace země ve třicátých letech. Za prací v nových továrnách se tehdy do měst stěhovaly miliony lidí z venkova. Výstavba obytných domů za rozvojem průmyslu ale zoufale zaostávala a nově příchozí žili v podobných nebo ještě horších podmínkách jako na vesnici – v dřevěných barácích, nebo dokonce v zemljankách. Záchody měli společné a myli se ve veřejných lázních. Situaci dále zhoršila válka. V roce 1950 více než polovina obyvatel tehdy pětimilionové Moskvy bydlela v komunálních bytech – tedy v bytech sdílených několika rodinami – a v provizorních dřevěných domech.

Řešením se měly stát nové průmyslové metody výstavby – panelové domy – s technologií stavby z panelů se v SSSR experimentovalo od začátku čtyřicátých let. Nejstarší památkou na tehdejší pokusy je půvabný „Ažurnyj dom“ v Moskvě, který ale zůstal v jediném exempláři. Ve větším měřítku začaly panelové domy vyrůstat po roce 1950. Opravdový přelom nastal až nějakou dobu po Stalinově smrti, v roce 1955. V tomto roce komunistická strana a sovětská vláda přijaly rozhodnutí „O odstranění všeho nadbytečného v projektování a výstavbě“, které znamenalo přechod od neoklasické architektury stalinského období k racionálnímu funkcionalismu.

Ažurnyj Dom na Leningradském prospektu

Za Stalina plnila architektura v první řadě reprezentativní účely. Byty se v té době stavěly převážně jen pro sovětskou elitu – v bohatě zdobených domech na hlavních městských třídách. Změna v přístupu k bytové otázce se považuje za osobní zásluhu Nikity Chruščova – proto Rusové první paneláky, které za jeho vlády rostly po tisících, dodnes označují jako chruščovky.

Vzorem toho, jak by měla nová obytná výstavba vypadat, se stalo 9. experimentální sídliště Novyje Čerjomuški. V letech 1955 až 1960 v této čtvrti na okraji Moskvy vzniklo celé nové malé město – současně s obytnými domy se tu totiž stavěly i objekty občanské vybavenosti a parky. Výstavba sídliště se stala také inspirací pro slavný sovětský filmový muzikál Čerjomuški (1962) na hudbu Dmitrije Šostakoviče.

Poté se už výstavba nových domů rozběhla naplno. Nejčastějším typem domu byl takzvaný projekt K-7, jednoduchý čtyřpatrový panelový dům bez výtahu, který se kvůli úspoře prostředků stavěl dokonce bez balkónů. Maximální zjednodušení konstrukce umožňovalo postavit podobný dům za 15 dní, měsíc pak trvaly práce na vnitřním zařízení. Pro úplnost připomeňme, že běžné jsou i cihlové chruščovky.

Byty v těchto domech byly nejčastěji jednopokojové nebo dvoupokojové s kuchyní. Pro miniaturní kuchyně o 6 metrech čtverečních musel vzniknout úplně nový, malý nábytek a vybavení. Velké problémy měli obyvatelé domů s tepelnou a zvukovou izolací, celková kvalita provedení také nebyla nejlepší a lišila se dům od domu. Přes všechny vyjmenované nedostatky však ústřední topení, kanalizace a fakt, že každý byt měl vlastní koupelnu, znamenaly malou revoluci v kvalitě bydlení. Na byt bylo třeba dlouho čekat a nedostal ho každý, potom ale šťastný obyvatel platil z dnešního hlediska směšné nájemné.

Nové byty v SSSR prý umožnily rozvoj disidentského hnutí. Díky chruščovkám totiž začalo být pro běžného občana reálné vlastnit byt, kam si mohl pozvat, koho chtěl, a mluvit s ním, o čem se mu zachce, aniž by musel mít strach, že ho udá někdo ze sousedů v komunálním bytě.

Bourání chruščovky v Moskvě 2008

Roku 1961 v SSSR poprvé v historii žilo více lidí ve městě než na vesnici. Sídliště rostla po celé zemi, i když obvykle ne tak promyšlená jako Novyje Čerjomuški. S ním souvisí jeden komický příběh – když moskevští nadšenci pro historii architektury navrhli, aby se jakožto vzor všech ostatních sídlišť po celé zemi stalo historickou památkou, úřady odpověděly, že všechny stavby na tomto sídlišti vznikly jako sériová výstavba, a nejsou proto ničím unikátní.

Éra chruščovek skončila několik let poté, co Chruščova roku 1964 ve funkci generálního tajemníka KSSS vystřídal Leonid Brežněv. Od konce šedesátých let se začaly stavět převážně vyšší, 12- až 25patrové panelové domy. Například v Moskvě je nejrozšířenějším typem panelového domu 17patrový projekt P-44, který se stavěl od roku 1978.

Polský urbanista a teoretik architektury Kuba Snopek říká, že za pozornost stojí v první řadě urbanistická koncepce tehdejších sídlišť. Podle jeho názoru se architektonická hodnota chruščovek dá zachovat jen v případě, že se „podaří ochránit celou strukturu, územní plán konkrétních sídlišť“. Uvidíme, jestli v Moskvě nějaké přežije nejbližší roky.

Autor:Miroslav Tomek

Další články autora