Chudí, hloupí a líní? Historie „white trash“ ukazuje, že představy o chudobě se nemění
Označení white trash se poprvé v tisku objevilo už téměř před dvěma stoletími, v roce 1821. Pomluvy a hanlivá označení pro třídu na společenském dně přežívají v těch stejných obrazech a lidových historkách nejspíš mnohem déle.
„Lenost je klátí jak vzteklina divou zvěř. Leniví jsou ve všem kromě plození dětí,“ popisuje plantážník ze Severní Karolíny obyvatele údajně první white trash kolonie, vzniklé v oblasti mokřadů Great Dismal Swamp. Usadila se zde část bezzemků, kterým byla v době po vyhlášení nezávislosti odepřena možnost získat kus půdy ve Virginii. „Jsou nejhorší, nejzaostalejší a nejzanedbanější z celého lidského druhu,“ cituje tehdejšího severokarolínského guvernéra Nancy Isenberg, autorka knihy White Trash: The 400-year of Untold History Of Class in America. „Tihle budižkničemové a squatteři nejsou o nic lepší než divoši, děti vychovávají v lesích jako zvířata,“ rozčiluje se důstojník koloniální armády v roce 1759. O 60 let později popisuje ornitolog Alexander Wilson „směšné dřevěné chaty“, u kterých padlí patriarchové postávají „ve svršku roztrhaném a znečištěném a tváří pokrytou špínou a prachem“.
Žalozpěv za burany
Citace z knihy Nancy Isenberg a memoárů J. D. Vance nazvaného Hillbilly Elegy: A Memoir of A Family and Culture in Crisis jsou jádrem textu Původ spodiny v aktuálním vydání časopisu Atlantic, který reaguje na náhlé překvapení zbytku Ameriky z hlubokého úpadku chudých bílých komunit. Podobně jako o několik dekád dříve v afroamerických komunitách se v posledních letech mezi chudými bílými rapidně zvýšila nezaměstnanost a počet dětí narozených mimo manželství. K nim přibyl alarmující počet osob závislých na opiátech, vysoká úmrtnost, vysoký počet sebevražd. „A pak přišla prezidentská kampaň 2016. Tématem přestalo být, proč se Demokratická strana není schopná zalíbit obyčejným Američanům. Otázka byla najednou, proč tolik obyčejných Američanů přitahuje kandidát, jako je Donald Trump.“ Amerika si konečně všimla, že její společenská spodina je na tom hůř, než si kdo pamatuje.
Text Původ spodiny v aktuálním vydání časopisu The Atlantic upozorňuje také na loňskou publikaci Our Kids: The American Dream in Crisis Roberta D. Putnama a Coming Apart. The State of White America Charlese Murrayho z roku 2012.
Autor textu, politický komentátor Alec MacGillis, však současně vyvrací představu, že právě „bílá chátra“ z trailer parků může za Trumpův úspěch. „Podle průzkumů netvoří základnu Trumpových voličů skutečná bílá chudina, ta nevolí vůbec. Například v oblasti Appalachia (kulturní region hluboce postižený úpadkem průmyslu) se volí nejméně z celých Států. Lidé, kteří volí Trumpa, jsou obvykle na společenském žebříčku o příčku výš.“ Tedy v pozici, kdy mohou vůči skutečné chudině cítit hluboké opovržení, a zároveň se sami nacházet od propasti, do které objekt opovržení dávno spadl, jen malý kousek.
Pýcha lidí z maringotek
Nancy Isenberg zmiňuje ve své historické publikaci období raného 20. století, kdy se white trash populace stala častým předmětem hovorů o tehdy populární eugenice – toto období zobrazuje i několik epizod u nás známého seriálu The Knick. Popisuje, jak se po válce zrodil jeden z nejznámějších ponižujících stereotypních obrazů – chudý běloch z trailer parku, když se chudí nastěhovali do maringotek postavených původně pro dělníky zaměstnané za války ve zbrojním průmyslu. Zachycuje také období 70. let, kdy důraz na kulturní a etnický původ a identitu způsobil zrod částečně ironické „redneck“ pýchy, hrdosti na chudý, buranský původ. Jejím symbolem může být zbohatlá jižanská rodina z reality show Duck Dynasty nebo malá Honey Boo Boo, obézní holčička z další reality show, která navzdory váze obráží soutěže malých královen krásy.
MacGillis vyčítá Nancy Isenberg zúžený fokus pouze na jižanskou chudinu, která žije v těsné blízkosti afroamerických i jiných minorit a pro jejíž popis hraje zásadní roli nejenom dynamika vztahů mezi bílými a černými, ale i zcela jiný původ. Jižanskou chudinu podle Isenberg tvoří potomci bezzemků, které místní elity na samém začátku historie USA připravily o možnost vlastnit půdu. MacGillis považuje za nutné brát v úvahu také spodinu z oblasti, jako je Appalachia, kde žijí pouze běloši, údajně potomci Keltů, kteří se po příjezdu do Spojených států rozhodli usadit v blízkosti Apalačského pohoří – daleko od těch, kteří sami sebe prohlásili za elitu a zabrali výhodnou pozici na východním pobřeží. „Historie apalačské oblasti přidává k příběhu předem vyvlastněných obětí také příběh vědomého vymezení vůči elitám,“ dodává MacGillis.
Tvůrci seriálu South Park Matt Stone a Trey Parker, kteří na třídních rozdílech mezi postavami z městečka postavili už řadu vtipů, napsali na nemožnost stoupat po společenském žebříčku důslednou parodii. V epizodě seriálu nazvané Chudí a hloupí nacházejí hrdinové seriálu Cartmana, jak pláče u školních skříněk – jeho smutek pramení z přesvědčení, že se nikdy nebude moct stát závodníkem v automobilových Nascar závodech. „Každý přece ví, že jsou jenom pro chudé a hloupé!“ Epizoda pak sleduje snahu Cartmana zchudnout a zhloupnout, aby mohl jít za svým snem. Kennymu, který je v partě kamarádů tím nejchudším (podle tvůrců seriálu musí být v každém kolektivu někdo tlustý a někdo chudý), vyčítá, že se narodil s plastovou lžičkou v puse.
Obamovská ekonomika
Autor Hillbilly Elegy J. D. Vance vypráví v knize historii své vlastní white trash rodiny z Ohia (o matce závislé na heroinu, babičce, která svého manžela alkoholika jednou za trest zapálila) a o jeho překvapivé cestě až na prestižní Yale Law School, kde na jednom z „nekonečných koktejlových banketů“ překvapeně vyprsknul lok bublinkové vody, protože ji nikdy předtím nepil.
Slabinou Vanceových memoárů je podle MacGillise pasáž, ve které se snaží přijít s řešením bezútěšné situace dnešní chudiny a tvrdí, že si musí především pomoci sama. Vanceovo pohrdání zvykem chudých házet všechnu vinu na vládu a korporace, jako v případě jeho známého z Middletownu, kterému se nechtělo brzo vstávat a pak na Facebooku prohlásil, že za ztrátu jeho zaměstnání může obamovská ekonomika, je pochopitelné. „Mýlí se však, když si myslí, že úkol napravit věci tu čeká na samotnou komunitu. Důvody, proč život v Middletownu začal být pro jeho rodiče o mnoho těžší než pro generace předtím, má mnoho společného s rozhodováním amerických vlád a korporací.“ MacGillis argumentuje vládou posvěceným nástupem monopolů, které způsobily koncentraci bohatství pouze v některých oblastech, stále častější praxí amerických společností, které výrobu umisťují do zámoří, protože je tak vyjde levněji, nebo cíleným podlamováním síly odborů.
Chudí a hloupí
Jak text Nancy Isenberg, tak memoáry J. D. Vance zdůrazňují to nejdepresivnější, co z celé historie white trash vyplývá – těžkou prostupnost na společenském žebříčku. Vance se pozastavuje nad tím, jak exotickou figurou byl ve svém školním prostředí – nikdo jiný z malého města uprostřed Spojených států, kdo vychodil obyčejnou střední (na rozdíl od jeho rodičů, kteří ji ani nedokončili), na Yaleu nebyl. „Máme za to, že chudina, kterou známe z pohádek nebo historických knížek, už vyhynula a že dnešek je progresivní dobou, která přeje přemýšlivosti a empatickému rozumu. Ale dnešní ‚odpad‘ z maringotek jsou ti samí tuláci, co kočovali krajinou ještě včera.“
Z masy amerických knih, které se snaží podchytit turbulentní období letošních prezidentských voleb, vyčnívají dvě. Obě byly napsány dávno předtím, než byli známí finální kandidáti obou dominantních stran, a proto je takřka nezmiňují. Přesto Hillbilly Elegy od J. D. Vance a Listen, Liberal od Thomase Franka identifikují specifika obou stran a jejich kandidátů. Pokud se vám z letošních amerických prezidentských voleb točí hlava, představují vhodný nedogmatický začátek – ani jedna z knih se totiž nebojí trefovat se do vlastní strany.
Zatímco J. D. Vance se soustředí především na příběhy jednotlivých postav, Nancy Isenberg slouží všechny popsané souvislosti a fenomény spojené s chudobou v první řadě k popisu projevů nenávisti vůči bílé americké chudině. Isenberg uvádí mnoho příkladů z různých historických období, které v dnešních čtenářích rezonují v době prezidentské kampaně dvojnásob. Současně velmi pečlivě dokumentuje původ chudiny. Odmítá mýtus, podle kterého byla nová země Amerika pro všechny Evropany místem, kde začínali nový život na stejné startovní čáře. Zdůrazňuje naopak přísný třídní systém, který byl v historicky první osadě Jamestownu vynucován.
„V roce 1619 anglického krále Jakuba I. tak rozčílili tuláci, kteří se potulovali okolo jeho paláce, že požádal Virginskou společnost, aby je vzala a odvezla za moře.“ I na českých školách se v dějepisu učí, že spolu s vizionáři se v nové zemi ocitli také irští rebelové, lehké slečny nebo trestanci. „Jako například Little Bess Armstrong, kterou do Virginie poslali za to, že ukradla dvě lžíce,“ ironizuje Nancy Isenberg, která dává najevo, že v tehdejší americké společnosti bylo od samého začátku určeno, kdo je, řečeno s autory seriálu Městečko South Park, „pán“ a kdo je „kmán“. „Třídní rozdíly se při rozdělování půdy ctily nejdůsledněji. V roce 1700 neměl ve Virginii nikdo z těch, kdo se smlouvou upsal k práci sluhy, žádnou šanci vlastnit půdu. Kolem roku 1770 patřila méně než deseti procentům nejvýše postaveným bílým obyvatelům Virginie více než polovina půdy. Půda byla základním zdrojem bohatství, těm, kdo ji neměli, nezbylo než sloužit jiným navždycky. Stigma bezzemků pak všechny tehdejší nemajetné poznamenalo na léta dopředu.“ Ještě dnes se jejich potomkům nadává do bílého odpadu, buranů, žroutů hlíny a hnusáků z maringotek.
Z obou textů komentovaných Alecem MacGillisem v Atlanticu vyplývá mimo jiné to, že pomluvy a hoaxy o obyvatelích chudinských čtvrtí, ghett nebo vyloučených lokalit se během historie téměř nezměnily. Bez ohledu na to, co všechno se během staletí změnilo a kolik informací máme k dispozici, historky o neschopnosti a lenosti nejchudších jsou stále tytéž. Dnes je někteří bezelstně posílají přímo z webů identifikujících hoaxy. Logika „nemáš práci – jsi líný“ je zřejmě nesmrtelná.
