Čínská rodinná sága Sbohem, synu je artový hit plný bolesti, kterou servíruje s obdivuhodným citem
Letošní ročník filmového festivalu Berlinale byl nezřídka vnímán jako nutný mezistupeň před nástupem nového vedení a tamní hlavní soutěž jako by jen dojížděla ze setrvačnosti. Mezi šestnácti tituly se ale objevilo i několik výjimečných. Mezi nimi bylo i drama Sbohem, synu, které napsal a režíroval Xiaoshuai Wang, jeden z nejvýraznějších čínských tvůrců posledních dekád.
Wangovy filmy zdobí už tradičně schopnost detailní observace, která mu slouží k budování intimních příběhů. Ty publikum nezasahují melodramatickými veletoči, ale spíše postupným budováním atmosféry a pocitu sounáležitosti. Nejinak je tomu i tentokrát. Jak název napovídá, Sbohem, synu je příběhem o loučení s předčasně zesnulým potomkem.
Režisér ve svém vyprávění neakcentuje problémy života v čínské totalitní společnosti, ale ani je neupozaďuje. V příběhu, kde rodina přijde o své jediné dítě, zatímco stát prosazuje právě politiku jediného potomka, by to ani nijak nešlo. S protagonisty filmu se setkáváme v 80. letech, kdy rodinu zasáhne tragédie, s níž se bude vyrovnávat po zbytek životů a jejíž stín prostupuje celý film. Ten Xiaoshuai Wang protáhl až do současných dní, a zatímco na pozadí sledujeme proměny čínské společnosti, v centru dění zůstávají peripetie rodiny, pro kterou „se čas zastavil už dávno“.
Film Sbohem, synu je mimořádný mimo jiné tím, jak dokáže zachytit lidskou vzájemnost a přitom zůstat obestřený stíny minulosti a splíny. Rodiče zesnulého chlapce si jsou zřetelně blízcí a stejně tak hledají cestu zpět k dávným přátelům, jejich cesta je ale nesmírně náročná a vyčerpávající. Taky proto filmem prostupuje plíživý smutek. Zatímco Čína prochází velkými proměnami, traumata postav zůstávají. Možná i proto, že zatímco všichni mířili do měst, uchýlila se rodina zasažená smrtí dítěte do továrního zapadákova. A v třídírnách a montovnách utíká čas přece jen pomaleji.
Xiaoshuai Wang dokáže svůj film obdivuhodně zabydlet a daří se mu to podobně neokázale, jako se maskérům podařilo připravit tváře herců na jejich ságu, která pokrývá několik dekád. Příběh o vině, loučení a odcizení si říká o dílčí odtažitost a režisér ji dokáže zručně odvážit. Což ale neznamená, že by filmem nedokázal dojímat a dovést ho do silného finále. Bolesti jsou zde servírovány s citem, splíny vždy s nádechem lidskosti. A taky proto nakonec Sbohem, synu nepůsobí tak bezvýchodně.
Co prozrazuje film Sbohem, synu o současné Číně? A čím dojal publikum na Berlinale? Poslechněte si recenzi Viktora Paláka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
