Co jsem kvůli tobě musela udělat?: Cesta Taylor Swift k další Grammy

Mohlo by se zdát, že první singl z připravované desky Look What You Made Me Do je definitivním koncem dosavadní hodné image Taylor Swift. V klipu se střídají záběry na zpěvačku vylézající z hrobu své reputace s obrazy královského trůnu obsypaného hady, nesčetněkrát se v něm objevují předchozí pózy zpěvačky a několikrát se zdůrazňuje, že žádná z předchozích inkarnací nepřežila přerod, který by měl vést k první hip hopem a R&B nasáklé desce někdejší countryové hvězdy. Při bližším pohledu je ale zřejmé, že se na Swift vlastně nic moc nezměnilo, i když se jí její tým snaží vykreslit v novém světle. Look What You Made Me Do sice završuje přerod Swift z countryové hvězdy na popovou star, velká část její nové persony se v textech a zvuku dá dostopovat minimálně k předminulé desce Red a trackům jako I Knew You Were Trouble.

Produkce Look What You Made Me Do se snaží znít nejtemněji a nešikovně vykrádá vše od hitovky Operate kanadské zpěvačky Peaches, řetězení bombastických předrefrénů à la Lorde po vlezlý debut I’m Too Sexy britských Right Said Fred. Výsledkem je předvídatelný a unylý zvuk, který spíše než temně zní jako představa o současné elektronické hudbě někoho, kdo byl odstřižen od internetu v roce 2003. To je samo o sobě poměrně překvapivé, vzhledem k tomu, že track produkoval Jack Antonoff, který je podepsaný i pod nahrávkami Lorde, St. Vincent, How to Dress Well nebo Fifth Harmony. Klip pro změnu míchá vizuály a choreografii Beyoncé s vypravěčskou pompou Lady Gaga a sarkastickým přístupem Britney Spears z tracku Piece of Me. To vše v kombinaci s přihlouplým textem, ve kterém se objevují neobratné rýmy jako time/time, naplno ukazuje, že Swift sahá k ozkoušeným trikům, které jí sice vynesly celosvětovou popularitu, zároveň ji ale pravidelně vystavují oprávněné kritice. Staré a osvědčené postupy ale tentokrát zní otřepaně a zbytečně už na první poslech.

Taylor Swift|foto: Big Machine Records

Swift se už od úplných počátků své kariéry často staví do role zranitelné jižanské dívky, která trpí kvůli neopětované lásce nebo je obětí darebného přítele. Klipy k písním, ve kterých zpívá o čekání na chlapce na bílém koni, využívají tradičních symbolů křehké ženskosti – ať už jde o bílé šaty, rozevláté blonďaté kadeře, nebo zasněné pohledy z hradních věží. Swift zároveň vždy ráda ukazovala prstem na ty, kteří se na ní dopustili nějaké křivdy, ať už jde o jakéhokoliv z expřítelů, jednu ze sokyň z ranku popových div, nebo její úhlavní Nemesis – Kanyeho Westa. V minulosti bylo její vyrovnávání si účtů občas aspoň trochu zábavné, nebo minimálně fanouškovsky vděčné. Kde byly dříve náznaky a alegorie, na základě kterých davy fanoušků spekulovaly, do koho se jejich milovaná Tay-Tay pouští tentokrát, zůstaly dnes už jen triviální narážky na Kanyeho Westa a jeho nakloněné pódium z turné Life of Pablo nebo kočičí masku Katy Perry. Swift si sice v textu a vizuálu naoko sarkasticky hraje se starými křivdami a snaží se nás přesvědčit, že už není ta samá ublížená jižanská holka jako dřív, Look What You Made Me Do ale je ve skutečnosti ještě ukřivděnější, než bývá u Swift zvykem.

Swift vs. West

Dnes již osm let trvající spor mezi Taylor Swift a Kanye Westem hezky shrnuje největší problém  PR taktik, díky kterým se Swift dostala na pozici nejlépe placeného hudebníka roku 2016. Swift je od začátku téhle tak trochu směšné roztržky v pozici nevinné, utlačované oběti. Od momentu, kdy Kanye West přispěchal na pódium při předávání Ceny MTV za nejlepší ženský videoklip roku, aby Swift přerušil a všem sdělil, že nejlepší video roku měla Beyoncé, se West omluvil, svoji omluvu stáhnul, aby se záhy znovu omluvil a svou omluvu znovu stáhnul. Swift mezitím absolvovala řadu rozhovorů, ve kterých se znovu a znovu omílaly detaily trapné dvouminutovky na předávání cen, později vydala písničku Innocent, kde Westa nenápadně pošťuchuje směsicí odpuštění a pomsty.

Nekonečné výměny reakcí sloužily víceméně k upevnění pozic obou interpretů – West jen manicky bránil práva Afroameričanů v popmusic, Swift je nevinná dívka, kterou utlačuje maskulinní egomaniak. Spekulace, do jaké míry je celá kauza jen domluvená eskapáda, která má za účel zviditelnit oba protagonisty, utnulo Westovo poslední album The Life of Pablo a track Famous, ve kterém rapuje: „Myslím, že bychom s Taylor spolu ještě mohli spát. Proč? Ta č**** je díky mě slavná.“ Swift se po zhrozené reakci svých fanoušků proti textu ohradí, přičemž tvrdí, že nic takového by nikdy nemohla schválit. Chvíli poté, co to začíná vypadat, že se celý kolotoč rozjede nanovo, vstupuje mezi Swift a Westa Kim Kardashian.

Video, které Westova manželka sdílela na svém twitteru, ukazuje Westa, jak se Swift po telefonu probírá obsah tracku Famous. Swift se pasáži o své slávě po chvíli směje a souhlasí s dvěma různými variantami textu. Později její PR tým dodává, že je možné, že část textu Swift slyšela již dříve, ale že nikdy neslyšela druhou větu inkriminovaného úryvku, ve které je sprosté slovo, jehož používání Swift rozhodně neschvaluje. Druhou polovinu své kariéry se totiž Swift snaží pózu oběti přetavit do feministické image a k té slova jako „bitch“ tak úplně nesedí. Problém ale je, že Swift používá feminismus v dost pokřivené formě a pouze jako marketingovou zbraň sloužící k upevnění vlastní komerční pozice.

Swift a feminismus

Hlavní princip feminismu Taylor Swift je spolupráce a kamarádství silných žen, pokud tedy nejde o někoho, kdo někdy v minulosti chodil s některým z jejích expartnerů. Další důležitá podmínka pro to, aby byla žena zahrnuta do okruhu jejího gangu kamarádek, je bílá barva kůže a vizáž modelky. Motiv vykloubeného feminismu šmrncnutého rasistickou postkoloniální fantazií je ostatně přítomen i v její roztržce s Westem. Veřejné pohoršení nad sprostým slovem označující ženy v původně afroamerickém slangu působí směsně od někoho, kdo tvrdí, že její nejoblíbenější písnička je Backseat Freestyle Kendricka Lamara, v níž se ono slovo opakuje hned několikrát. Swift ve skutečnosti jen využívá staletí starý strach bílé kultury z divokých Afroameričanů. Stereotyp nevyzpytatelného černocha, který svou zvířecí silou utiskuje nevinnou bílou dívku, je tropus, který americký rasismus zná od devatenáctého století.

If I was a different "kind" of artist, Anaconda would be nominated for best choreo and vid of the year as well. 

— NICKI MINAJ (@NICKIMINAJ) 21. července 2015

„Kdybych byla jiný ‚druh‘ interpretky, Anaconda by byla nominovaná na nejlepší choreografii a video roku,“ tweetovala v roce 2015 Nicky Minaj. Narážela tak na fakt, že se její virální video během jednoho roku objevilo všude, od show Ellen Degeneres po módní mola magazínu Vogue, a překonalo nespočet youtubových rekordů. Přesto, stejně jako mnoho jiných počinů afroamerických umělců, se mu nedostalo poct, jakých se dostává obdobným nahrávkám bílých interpretů. Tweet, který byl namířen proti institucionalizované diskriminaci v současné popmusic, si ovšem rychle jako útok proti sobě vyložila Taylor Swift, která vyhrála cenu za nejlepší klip na Cenách MTV s trackem Bad Blood. „Vždy jsem tě milovala a podporovala. Poštvávat ženy proti sobě, to ale nezní jako ty. Možná to za tebe píše nějaký muž…“ Tato reakce by možná byla pochopitelná nebo i sympatická, pokud by Swift za sebou neměla dlouhou historii útoků na ženy, které jí v jejích očích něco provedly.

Nejde tedy o to, podporovat všechny ženy bez rozdílu, přátelství Taylor Swift si zaslouží jen ty, které jí dopomohou v dobytí vytyčeného cíle. Není ostatně náhodou, že při přebírání Grammy za nejlepší album roku s ní na pódiu nebyla ani jedna producentka, což je v ostrém protikladu s prezentací na turné 1989, kde na stage při každé možné příležitosti zvala desítky úspěšných žen (což se oprávněně stalo zdrojem nespočtu memů). To, že se Swift nikdy veřejně nevyjádřila k jakémukoliv tématu, které by bylo pro současný feminismus důležité, je už jen jasné potvrzení toho, jak ona a její tým feminismus chápou – jako prostředek k získání větší publicity a popularity.

Grammy 2019

Dosavadní úspěch Taylor Swift napovídá, že jsou její strategie úspěšné, bez ohledu na jejich problémy. Závratná čísla sledovanosti Look What You Made Me Do zatím nasvědčují tomu, že se s novým albem bude opakovat zdar těch předchozích. Veškeré zpěvaččiny eskapády jsou totiž součástí promyšleného plánu, který pomocí bulvarizace osobních peripetií zviditelňuje každý singl, který Swift vydá. I když má celý proces nádech telenovely, zatím se nikdy neminul účinkem. Už jenom datum vydání prvního tracku ohlášené desky připomíná minulá léta. Swift a její tým využívá faktu, že nominační rok Grammy se nekryje s tím kalendářním – vše je načasované k nominaci na Grammy 2019, mají tedy dost času nové LP dostatečně propagovat.

Bude zajímavé sledovat, jestli se tón dalších tracků z alba a přidružené komunikace na sociálních sítích bude držet linky načrtnuté aktuálním klipem. Velká část publika si s Tay-Tay prošla veškerými útrapami už od písní o středoškolských trablích, spolu s ní prožívali první lásky a rozchody a dnes už jsou odrostlí pubertální nevinnosti, kterou Swift kdysi zosobňovala. Její fanouškovská základna je tak velká a tak lačná dramatických situací, že každý další „PR stunt“ bude dny rezonovat na sítích a připravovat tak půdu pro další komerční úspěch. Pozici Taylor Swift by mohly ohrozit snad jen pravděpodobné releasy Beyoncé nebo Justina Biebra na vánoční trh, ani to by ale nemuselo stačit. Nezbývá než doufat, že až Swift v únoru 2019 stane na pódiu při předávání cen Grammy, budeme ušetřeni dalšího proslovu, ve kterém se bude vyjadřovat k poslední kauze, ve které jí někdo ublížil. Znamenalo by to totiž, že nebudeme příští dva roky vystavování dalším kapitolám nekonečné ságy Swift versus někdo. A to si, při vší úctě, zasloužíme my, stejně jako Taylor nebo Kanye West.