Čtení, psaní a mluvení

Jedna z předních postav české jazykovědy a odbornice na různé roviny a styly českého jazyka Světlana Čmejrková mluvila ve Zpoždění o tom, jak masmédia určují a diktují změny v českém jazyce. Jaký jazyk češtinu nejvíc kolonizuje a obohacují chaty a sociální sítě naši řeč?

V pondělí 4. října začal v celé České republice tradiční Týden knihoven, které se letos účastní skoro 500 institucí. Proč akce vůbec vznikla a co nabízí? Ptali jsme se Víta Richtera, předsedy Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Došlo i na průzkum, který se v Česku konal už podruhé. Jeho cílem bylo zjistit, jestli odvádí masmédia lidi od papírových knih. A jak si stojí Češi jako čtenáři v Evropě? Kolik přečteme průměrně knížek za jeden rok?

Bohemistky se zaměřením na fonetiku Renaty Klabíkové jsme se ptali, co je to jazyková kultura. Bavili jsme se o slovním projevu - kde děláme chyby, co je to hyperkorektnost a co ona sama u mluvčích hlavně sleduje? Čtěte v rozhovoru.

Co je to jazyková kultura?
A ve chvíli, kdy se nejen pro jazykovědce, ale i pro nás uživatele stane jazyk předmětem zájmu, nikoli jen pouhým prostředkem dorozumívání, začínáme mluvit o pěstování kultury jazyka. Jazyková kultura vychází z vlastností národního jazyka, se kterými je možné dále pracovat, rozvíjet je. Tak předně je to ustálenost, která přináší uživatelům jistotu a příležitost si pěstovat jazykový vkus. Současně je to, nyní to bude znít trochu jako protimluv – pružnost jazyka – jeho přizpůsobivost a otevřenost vývoji, neboť jazyk je živý organismus, který se v čase proměňuje. A konečně osobitost jazyka. To je velmi důležitá vlastnost, která respektuje odlišnosti všech jeho uživatelů.

Je možné se kulturu jazyka, kulturu mluvy naučit?
Je možné se naučit pravopis? Ano. Je možné se naučit skloňovat jména a časovat slovesa? Ano. Lze se naučit sestavit větu, tak aby byla srozumitelná a přirozeně plynula? Také to jde. Můžeme si rozšiřovat slovní zásobu? Ano, čtením knih, poslechem nahrávek, rozhlasu, sledováním televize. Máme k dispozici množství zdrojů a dnešní doba nám jich nabízí daleko víc než kterákoli předchozí. Jen je obtížnější si vybrat. Ve výběru, ve správné volbě zdroje vhodného pro nápodobu, pro kopírování, pro učení, by nám měla pomáhat ne-li rodina, tak zcela jistě škola. Sloh a literatura. Ve slohu se učíme svůj jazyk tříbit. Používat jednotlivé styly. V hodinách literatury jsou doporučovány knihy, které jsou prověřeny časem, ale ty jsou žáčkům a studentům předkládány jako povinná četba. A ruku na srdce, co je povinné, to pro nás není, mnohdy, bohužel, moc přitažlivé. I tady platí, tancovat se naučíš tancováním, číst čtením, psát psaním a mluvit mluvením. A srovnávat srovnáváním.

Mohla byste říct, kde při užívání jazyka, mluvení děláme nejvíce chyb?
Spisovný jazyk popisujeme a můžeme posuzovat a vnímat hned v několika rovinách. A v každé z těchto rovin můžeme porušit stanovená pravidla, která byla v jazyce vypozorována a sepsána do formy – zjednodušeně řečeno – zákona – tak zvané kodifikace. Každý uživatel používá jazyk osobitým způsobem a tento způsob je pak srovnáván právě s tímto zákonem – touto kodifikací spisovného jazyka.

To zní celkem složitě. Jaké roviny rozlišujete, podle čeho tedy jednotlivé mluvčí hodnotíte vy z hlediska své profese?
Sledujeme zejména zvukovou podobu projevu. Základ mluvního projevu tvoří hlas. Jeho hloubka, výška, jeho náležité posazení, používání. Dále je to výslovnost, to znamená, že posloucháme jestli mluvčí nemá vadu výslovnosti – jestli správně vyslovuje všechny hlásky. Jestli neráčkuje, správně vyslovuje souhlásku l, hlásky d a t, jestli nešišlá a podobně. Poté je důležité měřítko hodnocení dodržování pravidel výslovnosti – ortoepie. Při mluvě, setkají-li se dvě hlásky, vzniká jev, který nazýváme spodoba znělosti. Hlásky se totiž v toku řeči navzájem ovlivňují, napodobují se, přizpůsobují . A jednotlivé hlásky jsou rozděleny na znělé, neznělé a hlásky jedinečné. Každá hláska znělá má svůj neznělý protějšek, hlásky jedinečné stojí osaměle, svůj protějšek nemají. Dám-li příklad – slovo zpěv. Druhá hláska ve slově je neznělá, a protože v češtině máme zpětnou spodobu znělosti, tedy 2. hláska ovlivňuje tu předchozí, nevyslovujeme zpěv ale spjef. Toto pravidlo většina uživatelů nevnímá, dodržuje ho zcela přirozeně, automaticky, samozřejmě.

Jestliže má někdo vadu řeči, do jaké míry to vadí? Jak to posluchači podle vás vnímají? Myslíte, že ho potom méně poslouchají? Že se soustředí právě na tu vadu?
Jistě, pozornost každého pozorného posluchače vada řeči upoutá. Působí mnohdy úsměvně. Ale myslím, že odstraňováním vad výslovnosti se zabývají v mateřských školkách, tedy alespoň v těch, které mají osvícené vedení. Vždyť už při zápisu do 1. třídy se výslovnost dětí hodnotí a sama vím, že není-li správná, děti do 1. třídy nepřijmou. Maminkám je pak doporučena konzultace u logopeda, tam maminka s dítětem trénuje a dostane řadu cvičení, které musí dítě s rodiči opakovat doma.

Dostáváme se k dotazu posluchačů, který zajímá nejen je. Já sama jsem byla svědkem střetů obyvatel Čech a obyvatel Moravy, čí jazyk je spisovnější. Vycházeli z toho lépe Moravané se svými spisovnějšími koncovkami.
Myslím, že takhle se otázka položit nedá. Směšují se zde takzvaně jablka s hruškami. Na Moravě se jedná o typ dialektu, v Čechách, v tomto případě o obecnou češtinu. Když jsme uvedli vlastnosti, kterými lze také jazyk charakterizovat, musíme také mluvit o tom, že národní jazyk má několik útvarů. Lze to velmi zjednodušit a říct, že národní jazyk lze rozdělit na útvary spisovné a útvary nespisovné. K těm spisovným patří spisovná podoba psaného jazyka a spisovná podoba mluveného jazyka neboli hovorová čeština. K těm nespisovým útvarům národního jazyka potom patří například již zmíněné obecná čeština a dialekty, slang a argot necháme nyní stranou. Podoba obecné češtiny a dialektů nebrání vzájemné srozumitelnosti. Obecná čeština a dialekty mají zčásti jinou výslovnost, některé jiné tvary slov a slova.V moravském dialektu se objevuje daleko více koncovek, které se shodují s tvary slov spisovného jazyka, takže z tohoto pohledu lze říci, že na Moravě má čeština spisovnější charakter, ale na druhou stranu u uživatelů jazyka na Moravě zaznamenáme daleko více nespisovné výslovnosti – tedy náležitě uplatněné spodoby znělosti, o které jsme mluvili. Rozsoudit tento spor nelze. Každý dává přednost svému. Ani jeden z útvarů není spisovný. Kdybych k tomu mohla něco dodat, tak jen to, že je mi líto, že dialekty se pomalu ale jistě vytrácejí. Vytvářejí větší nadnářeční celky, to ostatně souvisí s globalizací. Melodika moravské řeči v sobě nese silné emoce, je melodická, velmi ráda ji poslouchám. Nechal se jí inspirovat například Leoš Janáček- chodil po návsi v Hukvaldech a poslouchal, jak si tam tetky povídají. Melodiku jejich mluvy si zapisoval na manžety svých rukávů. Pak nápěvky použil ve svých operách, které dnes dobývají svět.

Co se týče krásy řeči a potěšení z ní, to mi přináší mluvní projev Marka Ebena. Nejsem odborník, nedokážu vysvětlit, co se mi na tom projevu vlastně nejvíc líbí, jestli to, jak Marek Eben vyslovuje, nebo to, jakou má slovní zásobu. Řeknete nám, proč se mi líbí, proč je tak dobrý řečník?
Marek Eben má ohromné charisma. Pokud vím, na svá vystoupení se pečlivě připravuje. Váží každé slovo a některá vystoupení zkouší předem před svými rodinnými příslušníky. Mluvit se naučil mluvením, moderovat moderováním a zpívat zpíváním.

A když vy někoho sama slyšíte mluvit, jaké nároky na něj uplatňujete? Podle čeho ho hodnotíte?
Nejdříve poslouchám melodiku promluvy. Jak mluvčí jednotlivé věty člení, tedy vlastně jestli ví, co čte. I u melodie věty můžeme mluvit o spisovnosti a nespisovnosti. Velmi dobře poznáte u člověka, který se nevyzná, jak melodii vymýšlí, vyrábí a obsah sdělovaného tak zamlžuje. Slyšíte, že špatně přízvukuje předložková spojení, chybně zdůrazňuje důležitá slova a neumí klesnout hlasem na konci věty. Málokdo si dostatečně uvědomuje, že posluchači text nevidí a když ho jen poslouchají, jsou odkázáni na zvuková znamení, která jim mluvčí výběrem určitého typu melodie dává. Chybným rozčleněním věty, když si dopředu text dostatečně neprostudujete, můžete někomu připravit horké chvíle. Věta: Poslat na Sibiř nelze//udělit milost. Má poněkud jiný význam než věta : Poslat na Sibiř// nelze udělit milost.
A také přečíst otázku není jednoduché: Šíří se nemoc šílených krav? Lze ji přečíst bez použití intonace otázky a hned má jiný význam. Mluvčí pak může být obviněn za šíření poplašné zprávy. Důležitá je při hodnocení kvalita hlasu, kvalita výslovnosti, již zmíněná melodika a také tempo promluvy.

Mohla byste jmenovat, když jsme u těch nešvarů, nějaká média, která jsou pro Vás synonymem nekultivovanosti? Čeho jste si třeba v poslední době všimla?
Velmi mi vadí nerespektování kvality samohlásek. Čeština jich má celkem pět základních, ale často je slýchávám vyslovovat nepřesně. Tak jsem se například v nejmenovaném médiu doslechla, že: Kontroverzní americká církev stále plánuje pálit 11. září vítězky Koránu. I by mělo být vysloveno vždy jako I , nikoli E. Chybná výslovnost samohlásky promění smysl věty. Také se jeden moderátor ptal Michal Horáčka, jak je na tom se svými studii. Až za chvíli jsem se dozvěděla, že se nejedná o hudební studia, která jsem v rozhovoru v souvislosti se zmíněným muzikálem Kudykam očekávala, ale o studium na jedné z fakult FF. Často v projevech moderátorů komerčních stanic jednotlivé věty intonačně splývají, takže slyšíte humorně spojená fakta, která k sobě vlastně nepatří.

Většina moderátorů a mluvčích se snaží mluvit pečlivě a právě ve snaze být co nejlepšími řečníky se objevuje v projevu takzvaná hyperkorektnost. Můžete nám vysvětlit o co jde a uvést nějaké příklady?
Hyperkorektnost je přehnaná snaha o spisovnou výslovnost, která se ovšem obrátí v pravý opak. Mluvčí pak vyslovuje slova chybně. Tak například pomocné sloveso být se ve všech tvarech, pokud se nejedná o existenciální význam, vyslovuje na začátku bez j. Řekneme:
Slyšeli sme to. Často se také zapomíná, že čeština má duálové tvary – zvítězil dvěma sekundami, nikoli dvěmi sekundami. Také výslovnost původně cizích slov je mnohdy chybná: Profesor studenta protežoval (nadržoval mu), nikoli protěžoval. Podmínky byly standardní, nikoli standartní. Situace byla bizarní, nikoli bizardní. Obama měl v rukávu nečekaný triumf. Ale on tam neměl vítězství, ale pádný důkaz – trumf. Měli bychom poslouchat koncerty a nikoli konzerty. To není nejoptimálnější je také nešťastný výrok, protože původní latinské optimus již samo o sobě znamená nejlepší. Optimální rovná se nejlepší. Správně by tedy mělo zaznít: To není optimální řešení.