Dějiny čtení: Milostný dopis pro posedlé čtenáře

Americký filozof španělského původu George Santyana kdysi řekl: „Existují knihy, v nichž poznámky pod čarou nebo komentáře naškrábané rukou nějakého čtenáře na okraji jsou zajímavější než text. Jednou z takových knih je svět.“ Argentinský spisovatel, překladatel a redaktor Alberto Manguel, z jehož knihy Dějiny čtení tento citát pochází, výroku přitaká. Jeho publikace, kterou vydalo brněnské nakladatelství HOST, představuje čtení jako komplexní činnost, která má mnoho vrstev a úrovní a která je pro člověka jako myslící bytost naprosto určující.

Časopis The New Yorker jeho knihu, která poprvé vyšla už v roce 1996, označuje za „milostný dopis adresovaný čtení“, což je velmi výstižná zkratka. Přestože jsou Dějiny čtení koncipované jako svého druhu odborná publikace plná odkazů a vysvětlujících komentářů, převažujícím motivem je až vášnivá a obsedantní záliba v tématu. Právě díky ní je dílo Alberta Manguela nejenom velmi fundované, ale především přitažlivé.

Čtěte pro život, říká v úvodu Gustav Flaubert ústy Alberta Manguela, který vzápětí svoji velkou odyseu do dějin čtení nakrojuje působivým vyprávěním o svém dospívání v Buenos Aires, během kterého se na krátkou dobu stal osobním předčítačem v té době už slepého spisovatele Jorge Luise Borgese. Osobní vzpomínka se pak přelévá na samý začátek dějin civilizace, tedy k sumerským tabulkám ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Dějiny čtení nejsou koncipované jako chronologický přehled, Manguel je spíše uzavírá do tématicky ohraničených kapitol. Tenhle formát mu umožňuje věnovat se činnosti lidského mozku v okamžiku, kdy oko čte a vzápětí navázat životopisným příběhem svatého Ambrože, který ve čtvrtém století po Kristu jako jeden z prvních učenců své doby propagoval tiché čtení – do té doby bylo naprosto přirozené číst nahlas a to i na veřejných místech jako jsou knihovny.

Kapitola Učit se číst logicky předkládá exkurz do dějin školství a představuje různé způsoby výuky, Manguel se ale věnuje i čistě technickým kapitolám – popisuje okolnosti vynálezu knihtisku, zastavuje se u formátů, tvarů a velikosti knih, věnuje se proměnlivé úloze ilustrace v knize. Manguel je i výtvarný kritik, nejspíš proto je pak celá řada kapitol vsazená do kontextu s dobovou malbou – autor například upozorňuje na fakt, že mezi tradiční způsob zobrazování Panny Marie a Ježíše patří scéna, ve které učí matka svého syna číst.

Alberto Manguel|foto: oficiální Facebook Alberta Manguela

Ne všechny kapitoly ovšem mají historický ráz – v krátké, ale velmi působivé část nazvané Chybějící první stránka Manguel interpretuje známý příběh Franze Kafky a Maxe Broda jako spisovatelovu touhu po neukončenosti coby jediném prvku, který může vytvořit onu Kafkovu slavnou „sekeru na zamrzlé moře uvnitř nás.“

Nejspíš kvůli zmíněné zkušenosti autora, který předčítal Borgesovi, patří k nejobsáhlejším pasážím kapitola věnovaná právě vzájemnému předčítání. Manguel vypráví o kubánských dělnících v továrnách na doutníky, kteří si z vlastní mzdy platili člověka aby jim monotónní práci zpříjemňoval četbou klasiků. I proto nese jeden z nejslavnějších druhů doutníků jméno Monte Christo.

V závěru knihy, která je plná spletitých příběhů, nečekaných spojení a zasazování do velmi podrobného celospolečenského rámce, autor načrtává koncept nekonečné knihy. Vychází z příkladu hypertextového románu Julia Cortázara Nebe, peklo, ráj, u jehož čtení je člověk nucený přeskakovat stránky a v určitý moment se zacyklí do nekonečné smyčky. Pro Manguela, jehož největší trauma je zhmotněné v momentu, kdy knihu dočte, je tenhle motiv vysvobozující. Pro čtenáře jeho knihy Dějiny čtení je zase podobně vysvobozující setkání s autorem, který vystupuje jako mluvčí všech lidí, pro které čtení není přirozenost, ale dokonce nutnost. Jeho dílo není nekonečné, nekonečná je ale touha číst další a další knihy, která čtenáře po přečtení jeho více než čtyř set stránkové publikace okamžitě popadne.

Alberto Manguel – Dějiny čtení (HOST 2012)