Del Torův oscarový kalkul: Mezidruhová romance Tvář vody obrací žánrová klišé, ale málo a pozdě

19. únor 2018
Z filmu Tvář vody

Režisér Guillermo del Toro vždycky dokázal nápaditě kráčet na tenké hranici pohádky a hororu a zkoumat stejně těsnou dělicí čáru mezi lidmi a příšerami. Totéž dělá i ve své novince Tvář vody. Jenže jako by tu rezignoval na jakékoli odvážnější ohledávání terénu a namísto toho divákům servíruje okoukaný příběh o záchraně hodného monstra před zlými lidmi, obalený do hladivě pohádkového hávu.

Del Torův nejlepší film Faunův labyrint je tísnivá fantazie, kde nejtemnější dětská imaginace odráží hrůzu prvních let frankistického Španělska. Od jeho autora bychom asi nečekali konvenční příběh o záchraně rybího muže před zlotřilým vládním agentem, kde nejkontroverznější scéna nastane ve chvíli, kdy nahá Sally Hawkins zalézá k vodnímu stvoření do vany. Přesto je to film označovaný mnoha kritiky za progresivní dílo, které staví na hlavu konzervativní hollywoodská klišé a dává prostor dříve upozaďovaným postavám. Tvář vody je v tomhle ohledu zrádný snímek, protože v jednotlivostech působí opravdu pokrokově. Jsou to ale jen jednotlivé dílky ve skládance, kterou del Toro obaluje do utlumujících nánosů nostalgie a blažené zasněnosti.

„Velké dítě“ a netvor

Tvář vody má být mimo jiné romantický film kráčející ve stopách klasického King Konga z třicátých let a Netvora z černé laguny z let padesátých. Přesto je v něm romantiky pomálu. V příběhu o krásce a zvířeti, který inspiroval jak King Konga, tak Netvora z černé laguny, šlo o to, že to bylo nelidské monstrum, které se tragicky zamilovalo do krásné lidské dívky. Del Toro se pokouší tohle schéma obrátit naruby, což je sám o sobě zajímavý krok, ale potřeboval by, aby ho podnikali mnohem působivější hrdinové. Ani jedna z hlavních postav Tváře vody totiž příliš nepřipomíná lidskou bytost, se kterou bychom se mohli ztotožnit.

Hrdinka, němá uklizečka ve vědecké laboratoři Elisa, je éterická víla, která s okolním světem koexistuje hodně nesmělým způsobem a její život sestává spíš z rituálně opakovaných osamělých činností než ze vztahů s druhými lidmi, osobních zájmů nebo ambicí. Záhadné jizvy na jejím krku dokonce naznačují, že vůbec nepochází z tohoto světa. Ti, kteří hledají aktivní ženskou hrdinku, ji mohou v Elise zahlédnut. Stejně dobře je v ní ale možné vidět naopak nepraktické „velké dítě“, co si žije ve vlastním světě a vyvolává spíš shovívavé nebo ochranitelské pocity.

Z filmu Tvář vody

Hetero záporák a „monstrum s lidskou tváří“

O mysteriózním rybím stvoření se ve filmu dozvíme ještě méně – nejenže nic neříká, ale del Toro ho nechává dělat jen velmi málo samostatných rozhodnutí. Spíš než milence z jiného světa připomíná bezbranné zvířátko, které je třeba zachránit, protože si samo nedokáže poradit – je něco jako kosatka v dětském filmu Zachraňte Willyho!. Ve výsledku to vypadá trochu, jako kdyby Amélie z Montmartru začala randit s E.T. - Mimozemšťanem. Proti tomuhle kurióznímu páru film staví „monstrum s lidskou tváří“, vládního agenta Stricklanda v podání Michaela Shannona. Také on je kombinací nejvousatějších klišé a jejich nečekaného podvracení. Sadistický válečný veterán permanentně stresující své okolí je zároveň jedinou postavou ve filmu, která má rodinu a žije v ukázkové domácnosti své doby. Naproti tomu sovětský špion Dimitrij se promění v soucitnou figuru, která pomáhá partě outsiderů zachránit největšího outsidera ze všech – rybího muže – z hrůz, které mu připravila normální většina.

V monster filmu pro celou rodinu, jakým se Tvář vody zdá být, mohou překvapit otevřené erotické motivy. A znovu je to záporák Strickland, který má ve filmu jako jediný klasickou heterosexuální erotickou scénu. Elisu naproti tomu ve filmu vidíme masturbovat a (ve velmi cudných náznacích) provozovat mezidruhový sex s rybím mužem.

Ve výčtu podobných drobných posunů by se dalo pokračovat. Nad všemi z nich je ale zároveň možné mávnout rukou se slovy „málo a pozdě“. Del Toro v podstatě vychází z těch nejkonzervativnějších hlubin hollywoodské kinematografie a občas udělá něco jinak, než by se tenkrát slušelo. Problém je, že Hollywood za posledních sedmdesát let sám mnohokrát zbořil klišé, která tu s velkou pompou klátí del Toro. Je to hodně opatrný mírný pokrok v mezích zákona, který naznačuje, že mexický tvůrce tu poprvé ve své kariéře dělá vykalkulovaný oscarový film. Třináct nominací na zlaté sošky to jen potvrzuje.

Z filmu Tvář vody

Del Toro konzervativcem

Mezi letošními filmy nominovanými v kategorii Nejlepší film navíc Tvář vody patří k těm nejkonzervativnějším. Snímky jako The Artist nebo La La Land znovu potvrzují, že oscarová akademie ráda oceňuje filmy, které vzpomínají na klasický Hollywood jako na zlatou éru, ideálně s nostalgickým nádechem starých dobrých časů. Tvář vody to dělá nejen odkazováním k Netvorovi z černé laguny, ale také nadbytečnými a samoúčelnými scénami, kde postavy stojí v kinosále nebo sledují staré filmy v televizi. Už samotný vizuální styl filmu, kde kamera neustále ladně pluje po okatě zašlých staromódních kulisách utopených v šerosvitu, odkazuje na slabší filmy Tima Burtona nebo Jeana-Pierra Jeuneta. Del Toro sice určitě patří do proudu tvůrců, kteří staví na morbidní imaginaci, ale zatím se mu dařilo vyhýbat podobně líbivým obrázkům.

Del Toro natočil film, který opravdu do velké míry má onu titulní Tvář vody (nebo Tvar vody, kdybychom chtěli přeložit doslova originální název). Podobně jako při pohledu na vodní hladinu v něm totiž spíš spatříme odraz sebe sama a svoje progresivní či konzervativní představy o tom, jak by svět a filmy měly vypadat, než pohled do hlubin. Ty totiž v režisérově novince jsou nečekaně mělké.

Hodnocení: 63 %
Tvář vody (The Shape of Water). USA, 2017, 123 min.