Demi-plié a mládí v háji. Baletky Miřenky Čechové vyprávějí o dívčí vojně, kterou by kluci nezvládli

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miřenka Čechová - Baletky

„Ležíte všichni v placce, a kdo se nedotkne břichem země, tomu Zednářová klečí ve wrestlerský pozici na zádech a rve ho k zemi navzdory tomu, že holka pod ní rudne a heká, ale brečet nezačne, protože by si vyslechla, že je princezna a ať na balet zapomene,“ píše se v románu Baletky slavné české tanečnice Miřenky Čechové. V Liberatuře jsme s ní probrali problematický vztah k baletu i potřebu psát.

„V baletu jsem realizovala svůj tvůrčí hlad po sebeprojevení,“ říká Miřenka Čechová v úvodu našeho rozhovoru, který proběhl v improvizovaném ložnicovém studiu. Kdo už knihu četl, asi pochopí, proč nakonec Čechová balet nikdy nedělala. Po absolvování konzervatoře pokračovala studiem DAMU a HAMU a dnes je z ní světoznámá performerka a autorka pohybového divadla.

Mohla přitom skončit jako některé její kamarádky z konzervatoře. Ty, které vyhodili za nízkou disciplínu, špatnou váhu nebo výšku, a ony pak jen těžko nacházely uplatnění v jiných oborech. Z hodin absurdně tvrdé dřiny si mohla odnést i slušnou psychickou újmu. Kdo si přečte Baletky, na Labutí jezero už si nikdy nezajde. Miřenka Čechová si ale myslí, že učitelky z konzervatoře a vychovatelky z dívčího internátu zastupují obecnější téma dneška: zneužití moci.

Miřenka Čechová

„Myslím, že to může fungovat i na normální střední škole, akorát na konzervatoři to bude extrémnější v tom, že je člověk trénovaný jako sportovní ohař k podávání největších výkonů.“ Tanečnice, která na konzervatoř nastoupila v deseti letech, mluví o zneužití autority vůči dětem. „Ve věku, kdy se dítě nejvíce formuje, na něj nastupuje mocenská masírka. To považuju za nejvíc problematické, ale myslím, že je to obecně platné. Na intru muselo spousta lidí zažít něco podobného, despotické vychovatelky a slepý řád, kdy se o vás jako o osobnost nikdo nezajímá, jde jen o to, plnit nesmyslné úkoly.“

S Miřenkou Čechovou jsme probrali i její touhu občas střídat ponor do těla za ponor do představivosti. „Psaní má k tanci hrozně blízko, mnohem blíže než film nebo hudba. Tanec, jak ho já chápu a jak ho dělám, je velmi intimní, niterný ponor do sebe sama. Zkoumání záhybů vlastní zkušenosti, vlastní imaginace, tělo je pak jenom nástroj. A v psaní se dostávám do úplně stejných psychických i fyzických stavů,“ říká tanečnice, která už na konzervatoři psala podvratné články do nelegálního časopisu. 

Karanténa je proti baletní konzervatoři jako pobyt v luxusním hotelu! Poslechněte si improvizovanou Liberaturu a pak si třeba běžte zatančit.