Deska týdne: Frank Ocean bojuje na návratu s dospělostí a prohrává

Deprese áčkových hvězd současného popu a hip hopu se v posledních letech nelepší, spíše se prohloubily. Zatímco Frank Ocean potřeboval na svém debutu injekce novokainu, aby se dostal do rauše, ládují do sebe nyní Future spolu s největším sígrem současného hudebního showbyznysu, The Weekndem, haldy kodeinu, aby v sobě veškeré pocity raději rovnou zmrazili. Opiáty je zanechávají bezmocné a vydané všanc, pomáhají jim ale na čas zapomenout na problematický život celebrit. Nejde ale jen o drogy.

Příkladem je letošní deska Kanyeho Westa. Ačkoliv se na ní narkotik rozhodně vzdát nehodlá, zásadním rysem jeho alba The Life of Pablo je něco jiného. Spíš než o výstřelcích „pod vlivem“ mluví West v rozháraných skladbách o své neschopnosti udržet si byť jen zbytky vlastní integrity – získal sice jakési rodinné zázemí, nicméně dobře ví, že se jedná o iluzi, které hrozí, že se co nevidět rozpadne jako domeček z karet. V jádru jako by věděl, že k tomu, aby byl pro své nejbližší oporou, nemá dost sil.

Podobné myšlenky se na desce Blonde honí hlavou Oceanovi, který se v klíčové skladbě Seigfried přiznává k tomu, že se není schopen identifikovat s tím, co od něj společnost očekává – „možná bych se měl usadit, mít dvě děti a bazén / ale na to nemám odvahu“. Místo toho jej stíhají duchové minulých vztahů a vzpomínky na náhodná setkání, kterým se po většinu dlouho očekávaného alba věnuje. Ocean je najednou dospělý a měl by se už umět rozhodovat, ke skutečně důležitým rozhodnutím mu ale schází kuráž. Ačkoliv mu tady vlastní matka říká, aby se především naučil být sám sebou a věřil vlastním schopnostem, jejích rad se držet nedokáže a místo toho si nanejvýš povzdechne, jak už „léta nejsou tak dlouhá, jako tomu dříve, když byl ještě dítě, bývalo“.

Oceanova neschopnost dospět je rozeseta napříč celým albem, které díky svému víc než rok trvajícímu zpoždění dostalo nálepku jakéhosi diamantu ve výrobě – desky, která zacloumá popovou scénou a jejího tvůrce definitivně etabluje jako mluvčího generace mileniálů. Nedaří se mu ani jedno a je vlastně až zarážející, jak neambiciózní materiál se na ní nachází. Ještě více to přitom platí o vizuálním albu Endless, které vyšlo dva dny před Blonde a je vlastně sestříhanou verzí streamu, během něhož Ocean štípe dřevo a postupně vystaví schodiště. Z tracklistu vyčnívá maximálně tak cover písně od skupiny The Isley Brothers, kterou v 90. letech zpopularizovala zpěvačka Aaliyah, ostatní skladby působí zaměnitelně.

Na čtyři roky starém channel ORANGE jsou skladby jako například Lost, která mluví o využívání žen v patriarchální společnosti, obecněji ale poukazuje na bezradnost dvacátníků, jejichž identita se rozpouští v klimatizovaných halách budov od Miami po Tokio. Podobnou skladbu na Blonde nenajdeme. Album aspiruje na to být – podobně jako před několika měsíci deska Freetown Sound od Blood Orange – jakýmsi pásmem soudržných skladeb, i to ale potřebuje momenty, které posluchače donutí přehrávač zastavit a přehrávat znovu. Těch je, snad s čestnou výjimkou outra ze Self Control nebo do dvou polovin rozseknuté skladby Nights, na Blonde opravdu málo. Prim hrají spíše než beaty a experimentující stylové skládačky ležérní kytary, a když už Ocean vykročí z komfortní zóny, může to také dopadnout třeba otravným auto-tunem.

Frank Ocean – Blonde |foto: Def Jam Recordings

Comeback Franka Oceana, který kromě vydání obou desek obnáší i publikaci časopisu, na němž se pozoruhodnou básní o McDonald’s podílel Kanye West, nakonec dopadl hodně rozporuplně. Blonde i Endless se nachází hluboko pod standardem, který před lety načrtla Oceanova první dvě alba.

Hodnocení: 50 %
Frank Ocean – Blonde (Def Jam, 2016)
Frank Ocean – Endless (Def Jam, 2016)