Deska týdne: Metalisti Wreck and Reference pohřbívají naději do hlukových stěn
„Dobré věci se obvykle nedějí, ovšem příští týden nám vychází nová deska.“ Tak ohlásili svůj třetí počin kalifornští metalisti Wreck and Reference. A nejsou daleko od pravdy. S pověstným černým humorem přinesli skvělou desku plnou melancholie a temnoty dnešního světa.
Bubeník Ignat Frege se svým kolegou Felixem Skinnerem spojili síly poprvé před pěti lety, když na vlastní náklady vydali kazetu s lakonickým názvem Black Cassette. Tehdy ještě dělali black metal, cesta k žánrovému experimentování už ovšem byla vydlážděná. Skinner namísto klasických kytarových „včelínů“ a hutných vazeb nástroj úplně odhazuje a používá pouze sampler, přes který živí hudbu Wreck and Reference smyčkami, akordy, industriálními ruchy a trapovými beaty. S každou deskou se jim daří posouvat hranice dál, Indifferent Rivers Romance End není výjimkou, škatulka metal zde začíná být nadbytečnou.
Stejně jako debutové album No Youth a Want i Indifferent Rivers Romance End vychází na kalifornském labelu The Flenser, zaměřujícím se na temnou a extrémní experimentální hudbu. Roster labelu tak zahrnuje jména jako metalisty Vestiges, Panopticon, postpunkové Heat Dust nebo například hudebníka Mathewa Sweeta, známého jako Boduf Songs. Právě tomuto ambientnímu písničkáři se na novince Wreck and Reference až nápadně přibližují. Temnota mezilidských vztahů, bravurně zachycená hned v úvodní skladbě Powders, určuje náladu celé desky hned od prvního úderu. Není nepodobná právě Sweetovu šerému světu. Tam, kde Boduf Songs mizí do rozostřeného šumu, Wreck and Reference potvrzují svou noiseovou podstatu a témata neporozumění a odcizení od světa i přátel halí do hlukových stěn a nepříčetného řevu: „Mám odejít, je čas, říkáš, usměju se, to je v pohodě, to je v pohodě, to je v pohodě.“
Přečtěte si i recenzi Miloše Hrocha: „Podobně jako The Body přesahují estetický rámec doomu/sludge metalu, kam bývají nejčastěji řazeni, i Wreck and Reference dekonstruují black metal. Nezpůsobili sice tolik rozruchu jako sanfranciští Deafheaven s deskou Sunbather, kteří black metal dokázali dostat na přední příčky žebříčku Pitchfork, ale ony pomyslné žánrové hranice překračují nápaditěji a ještě odvážněji.“
Propracované dlouhé texty jsou právě silnou stránkou Wreck and Reference. Nihilistické balady, špatně končící gotické romance a litanie beznaděje, jako je skladba Manifestos či Modern Asylum, připomenou kolegy z amerického Baton Rouge Thou, kteří namísto ostnatých okultistických stahováků sází taktéž na donekonečna ubíhající vodopády slov a volný tok těch nejčernějších myšlenek reflektujících prohnilost nejen společnosti, ale i vlastní.
Fregemu se Skinnerem se podařilo nahrát bezútěšnou desku plnou melancholie i naštvání. Spolu s The Body, kteří na své letošní No One Deserves Happiness také zvolili cestu experimentu, například i se zmiňovanými trapovými beaty, potvrdili svůj post hybatelů žánru. Ale především se jim povedlo přinést intenzivní a bohatou desku, ze které se krátí dech.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
