Deska týdne: Palmistry na svém debutu dochází na hranici samoty

14. říjen 2016
03653829.png

V Londýně sídlící producent Palmistry už několik let patří mezi nejslibnější hudebníky tohoto města. Na debutovém albu Pagan ukazuje svou vizi introvertní elektroniky, která se obejde bez ostrých beatů a vůbec jakéhokoliv zbytečného halasu.

S Benjaminem Keatingem aka Palmistry jsem se poprvé setkal před čtyřmi lety, i když jsem o tom tehdy ještě nevěděl. Když totiž v kantonštině rapující Triad God v roce 2012 vydal svou první a zatím žel poslední mixtape NXB, byl to právě Palmistry, kdo se o ni producentsky staral. Tehdy ještě šlo o neznámé jméno, které si teprve zkouší, jak má jeho zvuk vypadat.

Trojičkové tresillo rytmy a jednoduché synťákové melodie už ale byly na svém místě, aby se na dalších – už sólových – nahrávkách staly neodmyslitelnou součástí jeho rukopisu. V minulosti byl Palmistry díky přátelským vztahům řazen do autorského okruhu kolem labelu PC Music, nyní jsou zase často zmiňovány jeho vazby na kolektiv Bala Club, kterému v začátcích hodně pomohl. A jelikož jeho první regulérní album Pagan vyšlo na labelu Mixpak, který je spojován s outsiderskými přístupy k dancehallu, došlo i na přirovnání k autorům, jako je například Popcaan. Bylo by ale liché desku takto redukovat, Palmistry na svém prvním albu ukazuje, že je svébytným autorem, jehož zvuk vyčnívá z řady. V některých skladbách můžeme vysledovat ozvěny instrumentálního grimeu, jinde se zase dostává až ke zvuku současných tranceových reformátorů, jakou je třeba producentka Ana Caprix.

Při poslechu alba Pagan se mi nicméně nejvíc připomněly pro někoho až blasfemické experimenty, které na svém vydavatelství provádí producent Mr. Mitch. On a další zástupci labelu Gobstopper si hrají s podobami ostrovního grimeu, jehož tempo v instrumentálních konstrukcích zpomalují až k nepoznání, a snaží se v jinak agresivním žánru vydobýt něco z jeho křehké podstaty. Palmistry dělá něco podobného, jen si vybírá jiné žánry. Jejich základní elementy na albu dokáže osekat až téměř na minimum, aby z nich vytvořil něco jiného.

03653833.jpeg

Jako sklo křehké skladby často vypráví o univerzálních záležitostech lidských a partnerských vztahů. Vyzařuje z nich spousta nejistoty a protichůdných pocitů a představ o tom, jak se svým životem nakládat. Navázat a udržet mezilidský kontakt není snadné a Palmistry nakonec v závěru dochází k tomu, že je mu nejlépe, když je prostě sám. Album Pagan je velmi osamělé, mnohdy smutné, zato ale krásné a s každým poslechem zase trochu jiné místo.

Hodnocení: 90 %
Palmistry – Pagan (Mixpak, 2016)

Další články autora