Deska týdne: Stottovy Too Many Voices volají do ztracena

Současná podoba Stottovy produkce se do velké míry odvíjí z dvojice EP Passed Me By a We Stay Together z roku 2011. Pro Stottovu tvorbu tato EP znamenala přelom, který je patrný už z jejich přebalů. Jednoduché monotónní covery nahradily černobílé, ale přesyceně kontrastní fotografie deformovaných tribálních figur. Podobně se i skladby pohybují na hranici toho, co dokáže udržet monochromatická paleta – beaty ztěžkávají, tracky výrazně zpomalují a prosakují mlhou pestrých distortovaných motivů.

Během posledních pěti let můžeme na Stottových albech najít snad jen pár zvukových konstant – všudypřítomná houština ozvěn a agresivní zkreslené fragmenty, které se prolínají s éterickými hlasovými linkami. Vše ostatní se ale neustále proměňuje a tvorba producenta z Manchesteru dokáže být svou strukturou zcela nepředvídatelná. Pětiminutový tlumený motiv zničehonic vytrhne úderná pasáž zlomených beatů, jako třeba na Up the Box ze skvělého alba Luxury Moments. Kontrastní smyčky postupně gradují až do rozkladu, který začíná s novou skladbou.

Stott na Too Many Voices znovu pracuje s velice odlišnou škálou zvukových prostředků. Už úvodní Waiting For You odkazuje schizofrenními útržky hlasových a syntezátorových modulací k Lopatinově R Plus Seven. Konstrukce beatů na šestém tracku Selfish zase navazuje na současnou tvorbu postgrimeových producentů Rabita, Endgame či dalších.

Andy Stott – Too Many Voices |foto: Modern Love

Ani v jednom případě ale nejde o odvozeninu. Stott trvale reaguje na vývoj klubové hudby, odráží se zde ale i kontinuita jejího vývoje. Sám producent ostatně v rozhovoru pro Rolling Stone podotkl, že při vzniku alba byl inspirován vynikajícím loňským albem Gloss od Thea Burta, stejně jako dřevními grimeovými mixtapy Dizzeeho Rascala a Slimzeeho. Přístup, s jakým Stott dokáže inovovat a měnit celou výstavbu skladeb, je tak stále zcela relevantní.

Přečtěte si taky recenzi Karla Veselého: „Bylo by asi trochu laciné použít název desky Too Many Voices proti samotnému autorovi – Stott pořád pracuje s vokály i dalšími zvuky mimořádně inovativně a nelze mu ani zazlívat snahu o evoluci. Nicméně jeho novinka Too Many Voices žehrá na roztěkanost a určitou nevyjasněnost toho, čím by chtěla být. Ať už je těch hlasů moc, nebo málo, Stott v minulosti natočil lepší desky.“

Problém s Too Many Voices je jinde. Stott doposud se svými alby zacházel jako s mixy. Nahrávky proto nestály až tolik na skladbách, přestože byly často velice výrazné, jako spíše na momentech, které vystupovaly z plynulého celku. Na rozdíl od předchozích alb se Stott soustředí více na jednotlivé tracky, které ale dohromady příliš nefungují a hlavně jim chybí výrazné motivy, aby mohly stát samostatně. Zvláště poslední třetina alba je pak zcela zapomenutelná. Ani minulá alba se neobešla bez částečného balastu, ten však alespoň sloužil jako předěl k vrcholům nahrávek. Na Too Many Voices ale jen vyznívá do ztracena.

Hodnocení: 60 %Andy Stott – Too Many Voices (Modern Love, 2016)