Deska týdne: Úzkostný tanec Johna Mause dává smysl v širších souvislostech

24. listopad 2017
John Maus

John Maus honí hned několik zajíců najednou. Svou energii dělí mezi hudební a akademickou dráhu. Poslední léta se zdálo, že ta akademická získala převahu – získat doktorát z politické filosofie na prestižní univerzitě chce nějaký čas. Teď už zase naštěstí hraje prim muzika. John si pořídil novou sestavičku modulárních syntezátorů a v tomto rozpoložení složil materiál novinky Screen Memories. Je něco jinak ve světě samorostlého muzikanta? Po poslechu alba se zdá, že téměř nic.

O tom, jak se změnilo postavení syntetické muziky za posledních šest let, se už rozepsal v předchozí recenzi Karel Veselý. K tomu připočtěme násobně větší zástup projektů, které osmdesátky v minimalisticky elektronické hudbě začaly zpracovávat po svém. Přirovnal bych to k brzkému rannímu výjezdu auta na dálnici, ke kterému se postupně přidávají další vozidla, až je pro možnost postupu kupředu potřeba vynaložit mimořádnou porci důvtipu.

V souvislosti s Johnem Mausem se tedy vyplatí položit otázku, zda má jeho letošní výpověď stejnou relevanci jako hudba, kterou před lety oddaně následovalo výrazně omezenější množství posluchačů. Jisté je, že jeho původně neutrální výpověď se postupně mění ve skeptičtější pohled na svět. Velebný otvírák The Combine spíše než excentrického Ariela Pinka připomene neoklasicky bombastického Woodkida, svižná The People Are Missing mezi řádky oživuje androida Garyho Numana.

Deska týdne: Mausovy veselé písně pro nukleární apokalypsu

John Maus

Ačkoliv se zařazením do této škatulky úplně nesouhlasí, John Maus je spojovaný s vlnou hypnagogického popu z přelomu minulé dekády. Pohrávání si se skutečnými i imaginárními vzpomínkami na minulost pokračuje i na aktuální desce Screen Memories, pod radostnou podvratností jeho synťákového popu ale čím dál více prosvítá nihilismus a neodvratný strach z nukleární apokalypsy.

Coldwave estetika převažuje nad rockově pozitivním rukopisem, který k Mausovi stále přináleží. Ono se ve výsledku zase není čemu divit. Zatímco ještě nedávno se dalo na svět dívat s jistou dávkou optimismu, výrazně zašmodrchaná současnost mnoho impulzů pro pozitivní vyhlídky nenabízí.

John Maus si vždy dělal, co chtěl. To, že se v současné době dostal do reflektorů médií, která ještě v loňském roce neměla o jeho existenci ponětí, není výsledkem jeho nadbíhání aktuálním trendům. Johnovo zarputilé setrvávání na svých pozicích má existenciální charakter. I z toho titulu je škoda, že Maus nezařadil na novinku více skladeb s pomalejším tempem. Ty totiž jeho úzkostnějšímu rozpoložení konvenují mnohem více než trochu dezorientovaný tanec na tanečním parketu (viz vynikající Sensitive Recollections nebo Decide Decide).

Už teď víme, že v příštím roce má letošní novinku následovat deska Addendum – česky dodatek. Jestli půjde o druhý díl letošních „obrazovkových vzpomínek“, nebo se John rozhodne vydat jinam, je ještě ve hvězdách. Tak či onak je ve své chaotičnosti stále uhrančivý, i když je potřeba, aby se k této skutečnosti posluchač propracoval skrze násobný poslech. Ideálně s výkladovým slovníkem v ruce.

John Maus – Screen Memories (Ribbon Music / Domino, 2017)
Hodnocení: 75 %

Další články autora