Deska týdne: Wet na svém debutu stylově nudí

Debutové album Wet slibovalo hodně. Singly Don’t Wanna Be Your Girl, Deadweather nebo All The Ways měly sílu popových jednohubek, jejich zvláštní nálada je ale posouvala mimo rámec tuctového rádiového materiálu. Kdo ale čekal další rozvinutí těchto ingrediencí, bude zklamán. Dlouhohrající debut Don’t You bohužel hlavně opakuje už jednou řečené a na ploše čtyřiceti minut vyznívají Wet poněkud jednorozměrně. Asi jako jejich název.

Dojde vám to nejpozději u čtvrté skladby Weak, kdy Kelly Zutrau zoufale místo refrénu jen opakuje „baby, baby, baby“ a produkce jí do synťáků jako záchranný kruh pošle ještě ve smyčce. Ve srovnání s původními interpretkami žánru nemá příliš výrazný hlas a autorské nápady a triky Joea Valleho a Martyho Sulkowa jsou po chvíli snadno prohlédnutelné. Dojem nakonec trochu zachrání poslední třetina s asi nejsilnější skladbou Move Me, kterou by klidně mohli nahrát The xx. Závěrečnou klavírní baladou These Days složí Wet alespoň nepovinnou maturitu z dramatické výchovy.

Čtěte také: Přečtěte si taky recenzi Jirky Špičáka: „Debutová deska Wet je ve výsledku celkem rozporuplnou nahrávkou, to ale posluchače moc trápit nemusí – není nic jednoduššího než několik slabších tracků přeskočit a ignorovat fakt, že deska trochu postrádá dynamiku a jako celek je dost utahaná.“

Na debutu Wet je asi nejlepší cover, kde se nad zády nahé dívky snáší zlověstný stín jakési ruky. Metafora mystéria a napětí je jasná, hudba se snaží o něco podobného, ale selhává, když si plete sílu dramatického momentu a natahované nudy. Po silných singlech tak nakonec Don’t You končí podobně rozpačitým výsledkem jako třeba loňský debut Goddess jejich kolegyně Banks. Přísná stylovost nu R&B balad Wet prostě funguje jen v omezeném dávkování.

Wet – Don’t You |foto: Columbia Records

Wet – Don’t You (Columbia/Sony, 2016)Hodnocení: 65 %