Divoká raveová dvojka 1flfsoap v Czechingu: Modlit se, že vás někdo najde na SoundCloudu, nestačí

Brněnskou formaci 1flfsoap tvoří členové dalších známých českých kapel, Michal Janík z Ghost of You a Lukáš Palán z Acute Dose. Nejrůznější hardware, živé bubny, charakteristickou kytaru a velkou dávku improvizace uslyšíte v každém jejich tanečním setu, který nikdy nemá jasný konec. Jejich hudba je zážitek teď a tady a 1flfsoap si zakládají na tom, že hrají opravdu živě. Ostatně i jejich debut Rave Opera je záznamem jejich živého a živelného vystoupení na brněnské Flédě. Michal a Lukáš si se svým projektem stihli zahrát už i v zahraničí, například v Poznani i v Londýně. V současné době připravují novou desku a v létě byli vybráni na showcase Electronic Mission festivalu Czech Music Crossroads.

Máte velmi  pozoruhodný název, někde jsem četla, že rádi posloucháte, jak ho lidé komolí…

Michal: Že by si to dobře pamatovali, to se určitě říct nedá, ale zároveň, když se to oznámí na pódiu, tak se všichni smějí, takže se to lidem líbí. Ale jo, každý tomu říká nějak jinak a vlastně je to hezké, když ten název slyšíme v šesti různých variantách.

Jaká byla nějaká nejkreativnější verze, kterou jste slyšeli?

Lukáš: Teď naposled kamarád říkal „bflmpsvz“.

Jak jste na to vůbec přišli? Vím, že oba hrajete v dalších kapelách.

Michal: Vzniklo to tak samo, když jsme na začátku měli pár koncertů ještě s Leošem Hortem alias HRTL. Lidem se to strašně líbilo, a tak jsme si řekli, že to nějak pojmenujeme, uděláme facebookovou stránku a bude sranda. A ten název, tuším, vypadl z Leoše.

Lukáš: Leoš to našel na nějakým webu o kytarových krabičkách, kde recenzent popisoval špatný zvuk krabičky tady tím přirovnáním, že to zní jako „one foot long fecal sandwich of audio penis“.

Vaše sety jsou z velké části improvizované. Pamatujete si, kdy to poprvé klaplo nebo kdy jste si poprvé řekli, že to funguje?

Lukáš: To, co jsme dělali ve zkušebně, jsme převedli na pódium a nehodlali jsme to nijak měnit. Zkoušeli jsme spolu napsat pár písniček, ale to vůbec nešlo.

Michal: Málem jsme se rozpadli.

Můžete popsat svůj set-up? S čím přicházíte do klubu a na co hrajete?

Michal: Já mám úplně základní sadu bubnů, jenom dva bubny, kopák a snare a dvě hajtky, a tím to končí. K tomu mám nějaké krabičky, Electribe, dřív jsem používal nějaké staré drum machiney. K tomu samozřejmě nějaké kontrolery a podobně.

Lukáš: Já jsem o tom přemýšlel tak, že kdykoliv hrábnu do struny nebo položím ruku do kláves, tak chci, aby to bylo v tempu, abych nemusel pořád jenom něco tapovat nebo tak. Tak jsem si koupil slicer, ten má MIDI vstup, můžu to prohnat i Mikro Korgem a z toho to jde potom do Korgu Monologue, a mám také looper.

Michal: Tempo je věc, díky které spousta lidí nechápe, že to je improvizace. Vidí, že to je rozsekané, ale zároveň naprosto přesné. Pokud nehraju mimo tempo, tak člověk skoro nemůže poznat, že to není připravované předem.

Máte o sobě někdy pochybnosti? Říkal jsi, že lidé často nevěří, že hrajete improvizovaně, já zase často slýchám nedůvěřivé řeči o lidech, kteří hrají jenom s hardwarem. Vypadá to,  že publikum víc věří klasickým nástrojům. Vy to ale kombinujete, takže by to mělo být ideální…

Michal: V případě bubnů je to určitě takový psychologický efekt, i kdybych hrál na playback, tak lidi na to budou reagovat daleko líp, než kdyby tam byl jen puštěný automat. Takže mám pocit, že živé nástroje na pódiu dělají hrozně moc. Jsme takový kočkopes, něco mezi kapelou a DJem, přitom člověk vidí kytaru, bicí a přijde mu to natolik zajímavé, že tam před námi vydrží.

Lukáš: Já nemám zkušenost s tím, že by nám někdo říkal, že je to fake.

Michal: To já mám strašně moc zkušeností. Spousta lidí to nepochopí, vidí jenom čudlíky a poťáky. Sice tam taky něčím otáčíme, jako DJ, ale když vyjdeme na pódium, tak nemáme v sekvencerech nebo těch krabičkách vůbec nic. Musíme to vždy nějak vystavět, udělat tomu strukturu. V ten moment je živý nástroj alfou omegou celého projektu.

Jakou máte zkušenost s českými kluby a promotéry?

Michal: Vesměs dobrou, důležité bylo, když jsme si řekli, že chceme hrát after party, že nechceme hrát v osm nebo jako support. Promotérům se to hodí, protože na kdejakém koncertu se dělá after party. Zároveň jsme něco mezi elektronikou a kapelou, takže k nám nemůže přistupovat jako k DJovi, který má jenom levá, pravá a tím to hasne. Potřebujeme i nějaké zázemí, takže v tom je to určitě složitější, ale zároveň vidím, že ta cesta tu není natolik prošlapaná, pro spoustu lidí je to zajímavé. I když promotér ví, že máme blbý název, nikdo si to nepamatuje a moc lidí nás nezná, dokáže si představit, že to může na univerzální publikum fungovat.

Máte někoho, kdo vám pomáhá organizovat hudební kariéru? Mám pocit, že jste teď dost vidět, a máte i další výrazné kapely.

Lukáš: My máme tři v jednom – Michal je bubeník, manažer a booker.

Michal: Doposud jsem to z velké části dělal svépomocí, ale zároveň na koncerty venku jsem se snažil vždycky shánět někoho, kdo s tím pomůže. Ono je to těžké, z Česka zabookovat koncert v Anglii tak, aby to dávalo smysl. Je vždycky dobré mít nějakého kamaráda, který to tam dostane před tu správnou komunitu, zapromuje to před správnými lidmi. A právě to se nám podařilo, když jsme hráli v Londýně v roce 2015. Přijeli jsme k té venue, byla to taková loď, a byli jsme z toho dost rozpačití, protože tam toho po technické stránce moc nebylo. Ale pak jsme viděli, jak si to užívají padesátiletí lidi a hrozně paří, takže to přistálo na správnou půdu.

Co by vám výrazně pomohlo v budování kariéry? Nejenom ve vztahu k zahraničí, ale třeba i tady u nás?

Lukáš: Někdo, kdo by komunikoval se zahraničními kluby, promotéry. Věřím, že tady takoví lidi jsou, ale asi jsme na ně ještě nenarazili.

Michal: V Česku jsou dobří manažeři, zvládnout manažerskou pozici je ve finále daleko důležitější než booking. Pokud se to dělá dobře, booking jde sám. Ale často zdejší manažeři musí dělat pro peníze, mají to jako živobytí, a zabývat se začínajícími projekty už pro ně není výhodné. Spoustě projektů by pomohlo, kdyby byli právě ti zkušení lidi ochotni podělit se o to, co umí.

Musíš mít plán aspoň dva roky dopředu. Startér jamoval s 1flfsoap

• Upravit
• Smazat

Startér si před finálovými díly povídá s etablovanými hudebními projekty. Pouští jim poslední soutěžní tracky, ptá se na rady a zkušenosti a nechává je živě hrát. Tentokrát jsme hostili 1flfsoap, brněnské duo Michala Janíka a Lukáše Palána. Oba patří k nejtalentovanějším muzikantům nové české scény, mají za sebou tour po republice i koncert v Londýně. A před sebou velké plány.

Plánujete nějakou desku? Je to ve vaší strategii? Je nutné mít desku, aby se dalo bookovat turné?

Lukáš: Zrovna na srpen máme naplánované natáčení s Leošem Hortem, bude nám produkovat desku a hrozně se na to těším, protože to je člověk, který mi byl vždy hudebně blízký, znám se s ním spoustu let a jsem zvědavý, co z nás vypadne. Budeme improvizovat, stejně jako on.

Michal: Deska důležitá je, protože je těžké donutit někoho napsat jen o singlu. Můžu vyflusávat singly a modlit se, že si toho na SoundCloudu někdo všimne, nebo prostě holt udělám ten jiný krok a vydám desku. Ale ve finále je to stejně hrozně rychle pryč. Přijde mi, že na elektronické scéně je výbuch okolo desky vždycky strašně krátký oproti albům kapel. Kapely žijí dva roky z jednoho, takhle to na elektronické scéně nefunguje. Třeba Leoš je schopný vydat šest alb za rok na různých labelech po světě a vždycky je to takový výstřel. Udělá se vinyl, rozprodají si to mezi sebou DJové, kteří z toho hrají, a takhle to jede pořád dokola. Takže jestli chceme být součástí té scény, musíme se na to nějak adaptovat.

Lukáš: Deska je důležitá v tom, že ten celkový proces nahrávání, míchání a masterování posune kapelu dál, hudebně i lidsky. Je důležité být pořád v pohybu.

Máte v hlavě nějaký koncept?

Lukáš: Mně přijde, že ten náš projekt je hlavně o tom, že si někdo vždycky koupí nový kus vybavení a ten druhý na to reaguje a zase si koupí něco on a mě to pak taky ovlivní. Je to jako nemoc. Člověk na to musí pořád nějak reagovat, když si koupí nový drum machine a hraje pak třeba věci, co zní jako ešusy, já musím svůj zvuk taky nějak pozměnit, aby to znělo jako od toho táboráku.

Michal: Od začátku mě hrozně bavilo, že jsme do toho dali ten fór. Spoustu lidí to mohlo naštvat, ale taky si na druhou stranu říct, že nejsme suchaři. Nějakou dobu jsme to v tom udrželi. A vlastně i na sociálních sítích se snažíme prezentovat tak, aby se člověk pobavil, když to vidí. Nemusí ho tolik zajímat ta hudba, ale mělo by ho to pobavit.

Kam byste se nejraději exportovali?

Michal: Určitě do Německa, odtud rave pochází. Pak samozřejmě Anglie, ale s touhle hudbou se dá objet po Evropě spousta měst. Třeba studentská města, kde se hodně paří. S Anglií to bylo tak, že já tam byl na turné s druhou kapelou, Lukáš tam byl na nějaké brigádě, a tak jsem to spojili a bylo to boží. Ale nedokážu si moc představit, že jenom kvůli jednomu koncertu budu organizovat auto a zvukaře. Takhle to bylo v pohodě, ale je to obrovská vzdálenost, Německo je pro nás lepší, máme bubny, které se nedají vozit jednoduše.

Co je nejlepší a nejhorší na tom být hudebníkem?

Michal: Nejhorší je asi stav účtu a nejlepší... Proč ses zamračil?

Lukáš: Já jsem si vzpomněl na svůj účet.

Michal: A nejlepší... No, kdybych byl Lukáš, tak řeknu catering v backstagei. Ne, nejlepší je asi bavit lidi.

Lukáš: Ten pocit opojení, když hraju hudbu, proto to dělám. Ne kvůli holkám ani cateringu, ale kvůli zimomriavkám.