Dnes diskotéka, revoluce zítra. Výstava v Drážďanech naslouchá německému undergroundu 80. let
Stačila malá nepozornost ve spěchu při přípravách undergroundového festivalu Geniale Dilletanten, který se uskutečnil v Západním Berlíně roku 1981. Pravopisná chyba, kdy se nedopatřením přidalo písmeno na špatném místě v názvu události, dala jméno celému kulturnímu hnutí ovlivněnému britským punkem a post-punkem, kosmopolitním duchem města a strachem číhajícím na východní straně. A nyní je i v názvu velkolepé výstavy drážďanské galerie Albertinum, která je věnovaná německým subkulturám na obou stranách Berlínské zdi. Najdeme tu inspiraci, jak nakládat s naší minulostí a předrevoluční kulturou.
„Levná dovolená uprostřed bídy ostatních lidí,“ zpívali britští Sex Pistols v roce 1977 o paranoii a klaustrofobii přítomné v tehdejším rozděleném Berlíně. „Musím se dostat přes zeď,“ znělo dál v písni Holiday in the Sun, která popisovala napjatou atmosféru ve městě, kde od sebe východní a západní blok dělila čtyřicet pět kilometrů dlouhá a tři a půl metru vysoká zeď. Na jedné její straně fungovala živá a křiklavá hudební scéna, kapely mohly hrát koncerty v zahraničí a vydávat desky. Na druhé straně v NDR byla situace víc podobná té, kterou známe z tehdejšího Československa – podzemní kulturní provoz řídili disidenti, kvůli své hudbě čelili výslechům tajné policie a vydávat mohli jen svépomocí na magnetofonových páskách. A přesto zde vznikaly svérázné nahrávky, formované stejnou měrou izolací jako touhou po západní kultuře. V drážďanském Albertinu je až do 19. listopadu k vidění první rozsáhlá výstava, která se tématem německých hudebních subkultur a novovlnných kapel z obou částí rozděleného Berlína zabývá na takovém prostoru. „V Německu není hudební scéna 80. let v širším povědomí, neznáme tyto amatéry, diletanty a provokatéry,“ říká kurátor Christoph Tannert.
Kontaminovaný jazyk
V září roku 1981 se zrodilo v prostorách berlínského Tempodromu hnutí „geniálních diletantů“. Rámec západoněmeckému proudu dal člen kapely Die Tödliche Doris Wolfgang Müller. Sestavil stejnojmennou knižní sbírku Geniale Dilletanten, která zachycovala ducha doby, uměleckých skupin vymezujících se proti establishmentu a oslavy amatérství. Stačilo už jen přimíchat zalíbení v agresivitě punku, tepavých syntezátorech, kovovém industrialu a noiseu – a ostatně všech uměních oslavujících výraz a náboj, ne formu. To vše definovalo Neue Deutsche Welle neboli německou novou vlnu – a na té se vezli také geniální diletanti. Berlín měl tehdy surreálný nádech, a kvůli tomu se ve městě střídali západní hudebníci jako David Bowie a po něm Nick Cave, a události v první polovině 80. let nabraly rychlý spád.
Výstava Geniale Dilletanten vede návštěvníky od jedné stěny s velkoformátovými fotkami, sluchátky a obrazovkou k další. Najdeme na nich jednotlivé zástupce scény. Členové industriální skupiny Einstrürzende Neubauten ve svých kompozicích rozřezávali auta a měli tajnou zkušebnu pod rušnou dálnicí. Dvojice D.A.F. předpověděla svým agresivním elektronickým zvukem žánr EBM, provokovala německy zpívanými písněmi o Hitlerovi a Mussolinim i šíleným tancem zpěváka Gabi Delgada. Významná postava scény, zpěvačka Gudrun Gut z kapel jako Malaria! a Mania D, nesnášela britské Joy Division, ale chtě nechtě její kapely zněly podobně bezútěšně. A mnichovská redakce kolem časopisu Mode & Verzweilung (Móda a beznaděj) založila skupinu F.S.K. – kapela hrající post-punk hlásala: „Dnes diskotéka, revoluce zítra!“ Německá, stejně jako ta československá, nová vlna se neupínala k jednomu žánru. A výčet zajímavé hudby zdaleka nekončí a stejně zahlceně se cítí i návštěvník výstavy Geniale Dilletanten, který se proposlouchává nahrávkami, pročítá poctivě připravené doprovodné texty, prohlíží letáky na koncerty, dobové záznamy nebo artefakty. Ze všech kapel byla cítit nedůvěra k Západu a snaha vyrovnat se s němčinou jako jazykem kontaminovaným po druhé světové válce. Některé ale zároveň velice rychle nasákly angličtinou a zapojily se do provozu hudebního průmyslu, proti němuž vystupovaly.
Fenomén underground NDR
„Západní část“ expozice byla součástí putovní výstavy připravené v roce 2015 kurátorkou Matildou Weh pro Goethe-Institut. Bez té východní ale byla neúplná. To se napravilo až na půdě Albertina a výstava se díky zájmu Státní umělecké sbírky Drážďany rozšířila. „Většina lidí z východoněmecké undergroundové scény je téměř zapomenuta,“ říká po telefonu kurátor Christoph Tanner, který se právě to snaží napravit. A Drážďany, vzdálené jenom hodinu a půl cesty autem od Prahy, jsou pro toto téma příznačné – v NDR se poslouchaly západoněmecká rádia, ale ve městě ležícím v údolí byla rušená armádním vysíláním. Byla tu silná scéna kolem významné umělecké školy a výtvarníci se přirozeně prolínali s hudebníky, kteří se nadchli pro Sex Pistols a Ramones, jejichž desky se pašovaly ze Západu.
„Díky vlivu těchto skupin začali vizuální umělci spolupracovat s hudebníky, divadelníky, tanečníky, performery. Ve stejný moment, kdy se objevily tyhle radikální punkové kapely, smetla jejich syrová energie i tyto mladé umělce,“ vysvětluje Tannert a popisuje, že šlo o výrazně německé neoexpresionistické malby a performance – některé ukázky jsou vidět i na výstavě Geniale Dilletanten. Vše se v roce 1985 propojilo na festivalu Intermedia I, konaném nedaleko Drážďan v malé vesnici Coswig. Sjeli se tam podobně avantgardně smýšlející lidé z celé NDR – Lipska, Východního Berlína nebo Magdeburgu. „Jak jsme zjistili později, celý projekt byl od samotného začátku sledovaný tajnými službami – někteří umělci a mí přátele donášeli,“ vzpomíná Tannert, který byl jedním z organizátorů tehdejší akce.
Křivák v muzeu
Na východní straně byly kapely pronásledované, vyjadřovaly se ale radikálně umělecky, jednodušší pro ně bylo pobuřovat v galeriích, ale ne napřímo v textech. K provokaci používaly zvukové koláže, různé ruchy, ozývala se tu tradice německé elektroniky, jazzové improvizační postupy a důležitým nástrojem byl saxofon – a zněly dost podobně jako kapely na druhé straně zdi. Vedle experimentálních kolektivů jako drážďanský SARDH tu byli i AG Geige s maškarními maskami a syntezátory, kteří klidně mohli být východoněmeckými The Residents, nebo ilustrátor a organizátor punkových koncertů Moritz Götze, jehož kožený křivák si našel cestu do muzea. Příběh československého undergroundu, uložený v kolektivní paměti národa, vypráví, že hudebníci pomohli vyhrát revoluci, ale v NDR tomu tak nebylo – země nezná takový soudní proces s členy hudebního undergroundu, který u nás vyústil Chartou 77. „Provokace v uměleckém světě byly oddělené od politických hnutí,“ připomíná Tannert.
Pohyb mezi západní a východní částí Berlína byl možný jenom po byrokratickém martyriu a na pouhých dvacet čtyři hodin. Drážďanské Albertinum vám tuto cestu zprostředkuje bez problémů, výstava je navíc koncipovaná tak, že vchody na obou stranách symbolizují západ a východ – obě strany se symbolicky potkávají u obrazu Berlínské zdi. Ani jeden ze světů východního a západního Německa už dnes neexistuje, je ale důležité, že se takto významná instituce vypravila do této části minulosti a právě na toto místo. A je to i popostrčení pro nás. Kdy se konečně přestaneme zajímat jen o už dobře zmapovaný československý underground kolem skupiny Plastic People of the Universe a obrátíme pozornost k osmdesátým letům a hudebně mnohem zajímavějším kapelám spojeným s tehdejší novou vlnou? Jistě by to také vydalo na velkou výstavu, třeba v pražském Rudolfinu.
