Do nejchudších osad jezdí mobilní dětský klub. Někde se dají věci měnit, někde jen pozorovat

26. květen 2015

V prostoru maličkého nákladního auta je za řidičskou kabinou, kam se vejdou dva terénní pracovníci, pokojík vytapetovaný dětskými obrázky s malým nábytkem a hračkami. Každý týden zajíždí auto do několika vyloučených lokalit na Karlovarsku. Někde je jeho základna jediným místem, kam mohou děti jít, lokality se skládají jen z několika paneláků, jejichž obyvatelé se tu ocitli proti své vůli, navzájem se neznají a nejsou zvyklí spolu mluvit, natož si pomáhat.

Nezaměstnanost, narkomané, nedostupnost služeb,“ vypočítává tři hlavní charakteristiky vyloučených oblastí na Karlovarsku Tomáš Křepelka, který má mobilní dětský klub neziskovky Kotec na povel. „Po celém karlovarském kraji jezdí naši teréňáci, vysbírávají injekční stříkačky a mění je. Ti nám pomáhali vytipovat lokality, kde je to nejvyloučenější, taky jsme měli k dispozici další analýzy na papíru,“ vysvětluje, proč vůz chebské obecně prospěšné společnosti Kotec zajíždí do Studánky u Aše, kde právě stojí a deset mladších dětí v něm vybarvuje šablony a skládá věci z papíru.

Teď už se tady ve Studánce něco začíná dít, ale dřív tady nic nebylo, když děti vylezly ven, nebylo tu žádný hřiště, žádný fotbalový branky,“ ukazuje Tomáš na fotbalový trávník u zaparkovaného auta, který je s hospodou U hastrmana v celé vesnici jediným prostranstvím. Podle terénních pracovníků si tu dřív malé děti hrály se staršími, od kterých rychle odkoukávaly kouření a fetování. Podle Tomáše a Romany, která v autě pomáhá vysvětlovat školní látku prvňákům a druhákům, se zrovna Studánka zvládla o svoje děti částečně postarat sama. Vznikl tu osadní výbor, který zorganizoval stavbu hřiště, altánku pro děti a pravidelně teď pořádá oslavy, maškarní bály nebo lampionové průvody.

03393812.jpeg

„Žádný děcka tu nebyly, když jsme přijeli, dokonce jsme tu úplně zapadli a nebyl tady ani nikdo s traktorem, kdo by nám mohl pomoct. Pak jsme zkoušeli s něčím vylézt ven a oni, když viděli, že máme míč nebo diabolo sticky, hned přišli. Pak si zvykli chodit pravidelně.“ Dneska sem běží už v poledne, kdy auto přijíždí. „Na fotbal, na filmy, na malování a na hraní,“ vypočítává Jessica, která je o něco starší než většina prváků.

Horší je to v místech, jako je Rovná na Sokolovsku. „Každej si tam jede na svým písečku, nikdo nemá zájem o ostatní. Jsou to rodiny vystěhované ze Sokolova, protože tam neplatily, takže to jsou lidi, kteří se vůbec neznají a kteří jsou vůči sobě podezřívaví. Berou se tam drogy, všichni se navzájem škatulkují a nikdo si nepomáhá. Někdo vyhodí děti ven a tam si hrajou s tím, co najdou,“ popisuje Tomáš.

Romana, která studuje sociální práci, byla na Rovné hned na svém prvním výjezdu. „Nejdřív jsem si ani neuvědomovala, co to je za práci, vůbec mi to zpočátku nedošlo. Až pak jsem viděla, že ty děti nemají doma ani vodu. Když jsem je líp poznala, teprve jsem zjistila, jak je to hrozný.“

03393811.jpeg

Děti ze Studánky na tom tak špatně nejsou, občas se ale objeví někdo, kdo ještě ve třetí třídě neumí číst nebo počítat. „My je tady neučíme jako ve škole, to by je nebavilo, pomáháme jim, když něco chtějí vysvětlit, nebo se snažíme je něco naučit nenápadně. Třeba počítat při skákání přes švihadlo, máme tady holčičku, kterou to tak bavilo, že si ani neuvědomila, že si u toho počítá, i když si myslela, že to neumí.“

Možnost jít udělat si úkoly nebo si hrát do malého náklaďáku k hřišti s partou ostatních je podle teréňáků důležitá už jen proto, že děti často žádné svoje místo nemají. „Bydlí třeba dvě rodiny v jednom bytě, je tam rušno, jsou s celou rodinou v jedné místnosti, učí se tam dost špatně. Když je pak někdo dyslektik, je jasné, že škola pro něho při tomhle nastavení bude nad jeho síly.“

Všechny děti, které se dnes v malém náklaďáku sešly, se shodují v tom, že by chtěly radši bydlet ve městě, protože je tam všechno blízko. „Ani lidi v Hranicích tady nemají normální služby, ty jsou jenom v Aši, i z Hranic se jezdí nakupovat do Aše, protože je to levnější, v Hranicích je pár obchodů s nadsazenýma cenama,“ říká Tomáš. Jediným opravdovým záchytným bodem v oblasti je kromě Aše Cheb.

03393813.jpeg

Tomáš i Romana jsou dvacátníci z Chebu, jedni z mála, kteří v kraji pracují. „Lidi, co jsem s nima chodila do školy, se skoro všichni odstěhovali, věděli, že tady nemají šanci. Další moji známí mají práci v Německu, takže je to tady moc nezajímá,“ snaží se Romana vzpomenout na někoho ze svých vrstevníků, který by v kraji zůstal a sehnal práci.

Studánku oba chválí za proměnu, kterou díky svým obyvatelům prošla od doby, kdy sem začali jezdit. Osada začala vést společný život, v místech jako Rovná se ale něco podobného čekat nedá. Ve Studánce je sice jen hospoda a autobusová zastávka, která znamená spojení se světem, vesnice má ale přesto svého genia loci a možnost si budovat identitu. Místa, kam obce stěhují neplatiče, mohou být naproti tomu vždycky jedině vyhnanstvím.

Rozsáhlý projekt Streetwork pro děti a mládež, zaměřený na inovace v oblasti nízkoprahových sociálních služeb, realizuje Česká asociace streetwork s obecně prospěšnou společností Kotec a s podporou Dánské nadace The Velux Foundations.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.