Do ústavu mě nikdo nedostane, říká Michal. Potřebuje asistenta, příspěvek mu na to ale nestačí

„Často ti lidé žijí se svými rodinami i ve věku, kdy už zdraví lidé s rodiči nežijí, ale osamostatnění je složité. A když už rodiče pečovat nemohou, tak těm lidem prakticky končí život v normálním prostředí, protože jiná varianta, než ústavní péče není,“ popisuje životní situaci lidí s postižením Erik Čipera, ředitel obecně prospěšné společnosti Asistence, která dlouhodobě iniciuje změnu sociálního systému tak, aby byla pomoc lidem s těžkým postižením individualizovaná a umožnila jim žít tak, jak si přejí.

„Je toho omezené množství, co zvládnu, ale i tak se nebojím žit samostatný život a je to super,“ říká třicetiletý Michal Greško, kterému se osamostatnění od rodičů povedlo a životem v Praze si splnil sen. Do studia Radia Wave přijel na vozíku v doprovodu osobní asistentky, která mu pomáhá s oblékáním, hygienou i podáváním jídla a pití. Příspěvek na péči od státu by mu ale na zaplacení pomoci, kterou potřebuje, nestačil. Letos mu náklady nad rámec příspěvku na péči hradí nadační partner organizace Asistence, od ledna se ale bude muset opět spolehnout na dary, žádosti a pomoc rodiny, přátel a dobrovolníků.

„Do ústavu mě nikdo nedostane,“ říká odhodlaně. „Představte si, že máte ve třiceti letech nějakou večerku, v pět hodin vás dají do postele, ráno zase přijdou, vyskládají vás na vozejky… Nechci žít na okraji společnosti, chci si třeba dojít na záchod jako normální člověk,“ dodává.

Jak vypadá život lidí, kteří potřebují celodenní péči a nemůžou si ji dovolit? Zvládnou všichni samostatný život nebo se bez ústavů neobejdeme? A můžou lidé s postižením večeřet? Poslechněte si rozhovor o úskalích péče o lidi s postižením v České republice.