Dobrý den, může Honza ven? Proč se po třicítce těžko hledají noví kamarádi

15. únor 2018
S přibývajícím věkem jsme čím dál méně ochotní měnit naše postoje. Kdo je nesdílí, tomu už se nezavolá

„Pivo?“ ptá se kamarád. Chvíli trvá, než se omluvím, že to nejde. Je mi trapně, že ani desátý pokus o večer v hospodě nám nevyjde. Tak dlouho jsme se neviděli, až začínám mít strach, jestli se ještě máme o čem bavit. Co má člověk dělat, aby nepřišel o lidi, se kterými dospíval? A dokážeme si i po třicítce najít opravdové kamarády, ne jen spoustu zaměnitelných známých?

„Teď, když je mi skoro třicet, vstupuju na nezmapované území. Mám pocit, že potřebuju rady do života víc než kdy dřív,“ píše Kate Shelnutt v článku webového magazínu Vox nazvaném přímočaře Proč jsou třicetiny dekáda, ve které přicházíme o přátele, a co se s tím dá dělat. Shelnutt je jednou z mnoha autorů a autorek, kteří v posledních letech píší o přicházení o staré přátele a komplikovaném navazování nových přátelství v životním období, ve kterém k vrcholům zábavy patří teplákové večery u Netflixu a většinu času vyplňuje práce, děti, a také stres, únava a občas plíživý, zdánlivě nevysvětlitelný smutek.

Možná by se ho podařilo rozptýlit na procházce s kamarády, ale ti staří kamsi zmizeli, zůstaly po nich jen občasné lajky na sociálních sítích, a jejich místo neúplně nahradili kolegové z práce. „Lidé si často uvědomují, že zapomněli doplnit zásobu přátel, až když musí čelit zásadní životní události – třeba stěhování nebo rozvodu,“ napsal v roce 2012 Alex Williams pro New York Times v dalším článku s názvem Proč je těžké skamarádit se ve třiceti. Právě Williamsův text, který mimochodem Timesy pravidelně publikují s editorskou poznámkou „tohle je starý článek, ale téma je nadčasové, takže tady ho máte znovu“, vyvolal dodnes pokračující diskuzi o přátelství.

„Myslela jsem si, že můj citový vývoj už ustanul, že už se do něj noví kamarádi nevejdou. Vlastně to ale pořád jde. A je to podobné, jako když se zamilujete – prostě se musíte opít.“

Dětem se nelíbíš

„Navazování vztahů bylo v mládí jednodušší. Dneska je člověk pohodlnější, nechce se mu prohlubovat přátelství. Jsem líná!“ říká čtyřiatřicetiletá Pavlína. Je jí totiž jasné, že kamarádství vyžaduje spoustu soustředěné péče. „Jakýkoli vztah je velmi těžká práce,“ potvrzuje psycholog Honza Vojtko. „Občas musím s kamarádem do konfliktu, musím ho umět vyřešit. Když mě nikdo tuhle psychosociální práci neučí, když to jako starší člověk neprocvičuju, možné konfrontace s kamarády mě dopředu vyděsí. Řeknu si pak, že o ně vlastně nestojím.“

Abyste si našli a také udrželi kamarády, musíte splnit tři podmínky, tvrdí Alex Williams a tlumočí tak výsledky výzkumu amerických sociologů z padesátých let. Potřebujete blízkost, opakované a neplánované interakce a také prostředí, ve kterém se vy a váš potenciální kámoš dokážete uvolnit a budovat vzájemnou důvěru. Čím je člověk starší, tím hůř se mu daří ony tři podmínky naplnit, tvrdí Williams. „Bez ohledu na to, kolik nových kamarádů si najdete, snadno vás může přepadnout fatalistický pocit, že období dospívání, kdy jste si snadno nacházeli nejlepší přátele, je v čudu. Přichází čas, kdy se musíte smířit s ‚takzvanými přáteli‘ a se známými.“

Proč se ze souseda, mamky z dětského hřiště nebo kolegy z kanclu po třicítce málokdy stane člověk, se kterým můžete zajít do kina, večer na baru probírat krizi identity a na výletě dokončovat věty jeden za druhého? Williams vyjmenovává nespočet důvodů – od nedostatku času až po rozdílný sociální status nebo vkus vašich partnerů či partnerek. I kdybyste s nadšením zjistili, že váš soused také miluje desky Boards of Canada a v obýváku mu na stěně visí plakát vašeho nejoblíbenějšího filmu, jestli se nezalíbí přítelkyni, nemá šanci – a stejně to platí i naopak. Pokud máte děti, je to ještě složitější. Tím ale seznam překážek na cestě k novému přátelství zdaleka nekončí.

„Bez kamarádů bych si prostřelil hlavu,“ směje se Michal, jeden z mých nejlepších přátel

Prachy a pochopení

„S kamarády musíte neustále uzavírat spousty malých, nenápadných dohod,“ vysvětluje Honza Vojtko, jehož klienti prý často přiznávají, že nemají dost přátel. „Rozkol může přijít i ve chvíli, kdy si váš kamarád pořídí telefon od jiné značky, a mažete ho ze seznamu,“ vypráví Vojtko historku ze své terapeutické praxe. Lenost, o které mluvila Pavlína, se týká našich životních postojů. S přibývajícím věkem jsme čím dál méně ochotní je měnit. Kdo naše postoje nesdílí, tomu už se nezavolá. Lidi si ale podle Vojtka neuvědomují, že absence kamarádů není symptom jejich psychické nevyrovnanosti, ale jedna z příčin.

Konec blízkého člověka tě vhodí do života, umírat se dá i dobře. Jak se mladí vyrovnávají se smrtí?

03754934.jpeg

Lori letos na podzim náhle zemřel otec. Smutnou zprávu sdílela na Facebooku – trochu aby v truchlení nebyla sama, trochu aby nemusela dokola prožívat překvapení a smutek všech ostatních. Jakub se s maminkou po dlouhé nemoci rozloučil v hospicu, ve kterém nakonec začal pracovat. Ondřej o umírání vydal knihu, v níž se zkušeností novináře a pracovníka Cesty domů dává praktické rady, ale také vypráví příběhy. Jak se dá truchlit, jak loučit a proč je dobré o smrti mluvit?

Vojtko také tvrdí, že přátelství se ve společnosti pomalu přesouvá na spodní příčky životních priorit. „Tahle doba je příšerná v tom, že po nás chce velmi mnoho osobního času,“ říká terapeut a na mysli má čím dál větší společenský tlak na produktivitu a individuální rozvoj, při kterém se večer strávený s člověkem, který se může, ale taky nemusí stát vaším budoucím nejlepším kamarádem, jeví jako pošetilý luxus. „Investovat“ do kolegy z práce je riskantní i proto, že po něm v případě přátelství budete chtít spoustu věcí. Víc, než když vám bylo dvacet. „Ve třiceti, kdy máte dlouhodobý vztah, možná i děti, hledáte takzvané kamarády do komunity – do skupiny lidí, na které se můžete spolehnout,“ vysvětluje Vojtko. Můj nový kámoš už nemusí jenom dobře popíjet, mít rád stejnou hudbu, ale taky se mnou ochotně ponese zodpovědnost za moje činy, nebude mě soudit, dokonce mi občas pohlídá dítě nebo mi půjčí stovku na plíny. „Ve třiceti potřebuji od druhého člověka daleko širší emocionální podporu,“ doplňuje Vojtko. Po jeho slovech se moje představa nových nejlepších friends definitivně rozplývá v temnotě. Anebo ne?

Musíš se opít

„Hledat nové kamarády mi dělalo problém už ve dvaceti, ale o to víc mě překvapilo, že s váma to bylo tak jednoduchý,“ říká Pavlína, moje nová kamarádka. Poznali jsme se relativně nedávno, ale společně s jejím přítelem a mou partnerkou zažili už spoustu věcí. „Potkali jsme se v Kutné Hoře a strašně se tam opili,“ vypráví Pavlína. A moje partnerka Marcela ji doplňuje: „Myslela jsem si, že můj citový vývoj už ustanul, že už se do něj noví kamarádi nevejdou. Vlastně to ale pořád jde. A je to podobné, jako když se zamilujete – prostě se musíte opít.“

S Pavlínou a Tomášem jsme sice začali v hospodě, ale shodujeme se na tom, že u společného popíjení by nemohlo zůstat. „Už mě moc nebaví ta hospodská kamarádství. Teď spolu musíme někam jezdit. Lidi z hospody už jako kamarády ani neberu, protože ty vztahy nejsou prověřené jinými situacemi. Přitom je pro vztahy po třicítce symptomatické, že spoustu lidí znáš jen jednostranně,“ říká Marcela, kterou skoro není slyšet přes pobrekávání a kňourání našich malých dětí. „Vybavuju si, kdy jsem si řekla, že jste fakt kámoši. Byli jsme ve Varšavě a já vám jako prvním řekla, že čekáme dítě,“ svěřuje se Pavlína.

Nekňourejte!

„Věk je jenom číslo, něco jiného jsou životní fáze,“ píše Jen Doll ve článku, který původně vyšel v magazínu Wired jako odpověď na virální text Alexe Williamse v New York Times. Hledání nových kamarádů prý není problematické proto, že jste oslavili třicetiny, ale proto, že jste založili opravdovou rodinu a přátelé prostě odpadli na druhou kolej. „Existují singles, kterým se i v pozdějším věku perfektně daří pečovat o svou kamarádskou síť, protože přátelé se v podstatě stávají jejich rodinou,“ konstatuje Jen Doll, která problematiku přátelství probírá s Ericem Klinenbergem, autorem knihy o dnešních singles, nazvané Going Solo. Problém s hledáním nových kamarádů ale nemusí mít ani dospěláci obtěžkaní rodinou. „Názor, že hledání nových kamarádů je s pozdějším věkem těžší, je spojený s resentimentem, že po třicítce všechno končí,“ říká Jaroslav, otec dvou dětí. „Prostě chodíš do hospody, některé lidi chceš vidět znovu, některé ne.“ Jen Doll z Wired přidává ještě jednu pichlavou větu proti fňukání nad tím, že jste posledních pár let nenašli žádné nové kámoše. „Jestli nedokážete najít nikoho, koho máte rádi nebo se s ním ztotožňujete, možná, že ve skutečnosti nikoho nepotřebujete.“

Proč se staří přátelé pomalu vytrácejí z našich životů a co se s tím dá dělat?

„Bez kamarádů bych si prostřelil hlavu,“ směje se Michal, jeden z mých nejlepších přátel, se kterým jsme řešili všechny nešťastné lásky a jednu dobu spolu i bydleli, než společnou domácnost roztrhaly vážné vztahy a zakládání rodin. „Potřebuju nějaký stimul, nechci probírat jenom to, kdo uvaří jídlo a kdo přečte synovi pohádku,“ říká mi. Nevídáme se zdaleka tolik jako dřív, ale má pro to pochopení. „Volnýho času prostě není tolik. Myslím, že není v našich silách, abychom se vídali víc. Kolikrát si říkám, že bych vytočil telefon, ale jsem tak unavený, že nakonec prostě nechci.“ Prožít něco opravdového právě s ním je pro mě daleko snazší než budovat nová přátelství. Když se ale ptám, co skvělého jsme spolu zažili za poslední dva roky, nastane na chvíli ticho. „Je mi to trapný, ale nemůžu si zrovna na nic vzpomenout,“ směje se Michal po chvíli.

Jak se žije v jednočlenné domácnosti? Čas na noční šrumec, ale i samota

03686648.jpeg

Nejsou nutně single, v domácnostech ale žijí sami. Jejich počet ve společnosti se zvyšuje už od sedmdesátých let, nejrychleji přibývá ve věkové kategorii 30 až 39 let. Proč se objevují sólisté, jak bydlí a co znamenají pro společnost? A jakým způsobem si budují vlastní domov? Zjišťuje to sociologická publikace akademiků z Masarykovy univerzity v Brně – Sami doma.

Nakonec si oba vybavíme půl roku starý zážitek, který netrval ani hodinu. Bylo to na Michalově svatbě – čerství novomanželé nasedli na dvojkolo a vyrazili z obřadní síně k hospodě, já je na své skládačce doprovázel jako svědek. Veselí svatebčanů utichlo a nahradilo ho klidně hučící město a naše oddechování při výšlapu do kopce. Beru to jako důkaz, že s dobrým kamarádem dokážete i za hodinu zažít něco nezapomenutelného. A to i na akcích, které kamarádům přisuzují skoro státnické funkce. („Z přátel se stanou diplomati, kteří ti chodí na oslavy narozenin, křty dětí, svatby a pohřby,“ řekl mi další dlouholetý kámoš Jára.)

Další nezapomenutelný zážitek našeho přátelství se ostatně rodí právě teď, když na diktafon poprvé mluvíme o věcech, které se většinou mezi kluky neřeší. „Jsme ještě pořád kamarádi?“ „Já myslím, že jo,“ odpovídá Michal bez váhání na dotaz, o kterém jsem i já věděl, že je zbytečný.

„Viděls to motto nad barem? V sauně slzy vyschnou a žluč shoří,“ říká mi Tomáš, kamarád, se kterým se po dlouhé době potkáváme v sauně obalení v ručnících a řešíme vzájemně zpřetrhané vazby. „Nevím, proč se nevídáme víc. Nic jsme si neudělali, ani jsme se neodcizili. Možná na to mělo vliv, že máte malé dítě. Mám podvědomou obavu, že s tebou kvůli tomu přestane být sranda.“ Proč se staří přátelé pomalu vytrácejí z našich životů a co se s tím dá dělat? Poslechněte si dvě osobně laděné reportáže o tom, jak k sobě dlouholetí kamarádi znovu hledají cestu.