Jak se žije v jednočlenné domácnosti? Čas na noční šrumec, ale i samota

16. srpen 2016

Nejsou nutně single, v domácnostech ale žijí sami. Jejich počet ve společnosti se zvyšuje už od sedmdesátých let, nejrychleji přibývá ve věkové kategorii 30 až 39 let. Proč se objevují sólisté, jak bydlí a co znamenají pro společnost? A jakým způsobem si budují vlastní domov? Zjišťuje to sociologická publikace akademiků z Masarykovy univerzity v Brně – Sami doma.

Nesnáším umývat nádobí

„Nejsem zrovna kompromisní člověk. Tady žádné kompromisy dělat nemusím. Všechno je tak, jak chci já. Zní to trochu egocentricky, ale tak to je,“ směje se Anjuša, devětadvacetiletá Slovinka, která se přistěhovala do Prahy před devíti lety a živí se překladatelstvím. Zabydlela se uprostřed Vinohrad, v prvorepublikovém činžovním domě, kde by člověk single domácnost ani nečekal. „Je to tady malé. Tady je moje kuchyň, tady koutek, který nemám moc ráda, protože je tady nádobí, co se musí mýt. To úplně nesnáším.“ Středobodem bytu je veliký pokoj s knihovnou, který odděluje postel od Anjušina pracovního koutu, kde tráví většinu času tím, že píše. „Překládám v noci a ráno, přes den musím být v práci. V šest přijdu domů, sousedka mi uvaří večeři, je to taky můj kritik,“ vysvětluje Anjuša a dodává, že překládá většinou do pozdních ranních hodin.

Čas je jeden z mnoha důvodů, proč chce bydlet sama. Sdílet společný prostor s někým blízkým jí tolik nevadí, ale mít možnost v noci pracovat je pro ni důležité. A když se náhodou cítí sama, vyráží pracovat ven mezi lidi, což je jev typický pro mnoho sólistů. „Domov je pro ně daleko širší koncept, není to jenom byt, ale třeba celé město,“ vysvětluje socioložka Lucie Galčanová, spoluautorka knihy Sami doma, která zkoumá život jednočlenných domácností.

03686640.jpeg

Jedna z hlavních věcí, na kterou se studie sólistů zaměřuje, je snaha postihnout esenci domova. „Obvykle si domov definujeme jako něco, co sdílíme s ostatními lidmi. Lidé často říkají, že domov je tam, kde jsou jejich blízcí a rodina. I v sociální teorii se domov objevuje jako něco, co se sdílí, ať už to znamená pohodlí nebo nepohodlí. Nás zajímalo, jak vytváří a vnímají domov lidé, kteří žijí sami. Zároveň víme, že počet těchto domácností v Česku i ve světě narůstá.“

Zkouška dospělosti

Důvodů pro přibývání sólo domácností je podle Galčanové více, přičemž je důležité brát v potaz, že jde primárně o městský fenomén a dotýká se hlavně členů středních a vyšších tříd. Bydlení je pro ně dostupnější, jsou ekonomicky soběstačnější. Důležitým faktorem pro růst sólo domácností jsou ale i proměny v sociálních vazbách a kulturní tradici nebo jednoduše v tom, co to vlastně znamená být dospělý. „Dřív to bylo mnohem jasněji definované,“ podotýká Galčanová, „opuštění rodinného domova, nalezení zaměstnání, založení rodiny. Dneska je to rozvolněné. Jednotlivé kroky se od sebe v čase vzdalují nebo se různě opakují.“ Dospělost se tak vnímá daleko subjektivněji, i když minimálně respondenti knihy Sami doma si ji často spojují právě s potřebou vlastního, samostatného bydlení.

Ostatně, tak to cítí i Josef, třicetiletý programátor, který si vlastní dospělost potvrdil tím, že si koupil byt ve Vršovicích. Aby dovršil pocit soběstačnosti a také aby ušetřil, postavil si sám i velikou část nábytku, včetně kuchyňské linky nebo knihovny. Autonomnost a pocit domova dovedený k dokonalosti vyvolává i vůně linoucí se od sporáku. Josef se naučil vařit z praktických důvodů, dnes připomíná soukromého šéfkuchaře, jehož služby si právě užívá přítelkyně Katka a její kamarádka. Scénář, že by se ze sólo domácnosti mohlo záhy stát místo pro rodinu, se může brzo naplnit. Josef má přitom jisté obavy.

03686659.jpeg

Sobci, nebo zachránci?

„Když člověk bydlí sám, tak všechno, co dělá, dělá podle sebe. Nemusí se nikým omezovat, vytváří si vlastní prostor. Já ale přicházím na to, že je to pro budoucí život trochu nevýhoda. Těžko se smiřuju s nějakými zásahy ostatních. Je pro mě složité porušit představy, které jsem do toho prostoru vložil,“ svěřuje se Josef v bytě, kde jeho identitu dotvářejí vzpomínkové předměty. Velkoformátová fotografie od kamarádky nebo umělecká kachle z metra. Stejný problém má i Anjuša. „Teď se už trochu bojím, že kdybych s někým byla, už by to bylo těžší, ty zvyky už jsou permanentní.“

03686660.jpeg

Příliš pevný zvyk na vlastní pohodlí může být veliká nevýhoda do budoucna, Lucie Galčanová ale zdůrazňuje spíše jiná negativa spojená s životem v jednočlenné domácnosti, například absenci rytmizátorů, věcí, které lidem pomáhají dotvářet denní režim. Problém je i v environmentálním dopadu jednočlenných domácností, které podle výzkumu University College London konzumují o 55 procent více elektřiny než čtyřčlenné domácnosti. Svůj environmentální dluh ale sólisté mohou vyrovnávat občanskou aktivitou, což také dělají. „Můj kolega Lukáš Kala říká s nadsázkou, že celá občanská společnost stojí na singles. To jsou ti lidé, kteří mají čas na to, věnovat se vedle svého zaměstnání společenským aktivitám,“ tvrdí Lucie Galčanová. „Mezi našimi sólisty se celá řada velice intenzivně věnovala ochraně přírody, sociálním službám a podobně. Jsou to lidé, kteří si na to čas nacházejí a vidí v tom naplnění a smysl.“

Sólista se rozhodně nerovná sobec, což kniha Sami doma pomáhá docela dobře rozklíčovat, stejně jako mnoho dalších stereotypů. Single domácnosti nejsou jenom luxus pro mladé, nutná volba pro nechtěné nebo výsledek zarputilé snahy uzavřít se před světem. Dokazuje to třeba osmapadesátiletý David, který si postavil dům na pozemku svých rodičů. Není to zámek samoty – ale obydlí, které David domyslel i pro budoucí život svého synovce či neteře. Životní dráhy se rozrůzňují, což je trend, který se jen tak nezastaví, tvrdí Galčanová. Neznamená to ale nutně, že bychom před sebou navzájem zavírali oči.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio