The Dodos: diagnóza - hyperaktivní folk

Pánové Meric Long a Logan Kroeber alias Dodos už ve své šestileté kariéře zažili skromné vrcholy i drobné pády. Jejich nejzářivějším okamžikem zatím zůstává druhé album Visiter (2008), jež bylo pastvou pro uši všech milovníků psychedelického indie-folku. Svobodomyslné skladby dua, postavené na víření perkusí a hravých motivech kytary, zřetelně navazují na vlnu tzv. Nového primitivismu a weird-folku, ale zároveň si zachovávají punc originality.

Výše zmíněné charakteristiky platí i pro nové album No Color, ovšem jejími zaklínadly jsou ještě víc než kdy jindy dynamika, energie a rychlost s lehkou příměsí pesimismu. Oproti předchozí slabší a o poznání konvenčnější desce Time to Die tu absentuje hráč na elektrický vibrafon Keaton Snyder a je to jednoznačně ku prospěchu věci. Ostatně, jednou z největších předností Dodos vždy bylo to, že dokáží i ve dvou znít jako malý poblázněný orchestr.

The Dodos v Paláci Akropolis|foto: Stanislav Soukup

Kroeber, který zpravidla nevyužívá služeb basového bubnu (kopáku) a místo něj podupává na tamburínu, i díky tomu vytváří nečekané polyrytmické vzorce, jež propůjčují konkrétním písním až šamanský feeling. Longova hráčská virtuozita a lehkonohé melodické nápady i vokály pak v nejlepších případech přispívají k procesu, kdy z obyčejné folkové písničky vzniká (navzdory názvu velmi barevný) dekonstruovaný hymnus.

Občas tu sice Dodos kradou sami od sebe (závěrečná Don´t Stop), a zdaleka ne vždycky je napětí jejich písní tak omamně elektrizující jako na albu Visiter, přesto oba muzikanti působí na desce No Color kompaktně a zcela ve své kůži. Jak se ukázalo na předchozím opusu Time To Die, Long s Kroeberem jsou sehraní dokonce do té míry, že je vnější vlivy spíš ohrožují; přítomnost úsporných smyčcových aranží a hostující zpěvačky Neco Case na novince tento předpoklad naštěstí vyvrací.

The Dodos - No Color|foto: Frenchkiss Records

Dodos tady úspěšně cizelují svůj testosteronový folk - v jádru melancholickou hudbu, jíž byla diagnostikována hyperaktivita. Po opakovaném poslechu desky No Color mám chuť dodat, že některé stavy je možná lepší neléčit.