Dohoda mezi autorem, posluchačem a místem. Kdo je kdo na mapě současného ambientu

8. srpen 2018
Sarah Davachi

Ambient slaví čtyřicet let a je v nejlepší možné formě. Od kosmického eskapismu osmdesátých let a relaxačního oddechu pro zdrogované tanečníky v devadesátkách se vyvinul v hudbu schopnou tematizovat jak společenské dění, tak nejniternější lidské pohnutky. Kde hledat ten nejzajímavější současný ambient? Kdo ho dělá a jak zní?

Jako neurotické a zadrhávající dítě jsem od své logopedky dostal dva úkoly – kvůli nácviku dechu foukat do svíčky tak, aby její plamínek tančil, ale nikdy nezhasnul. A kvůli zklidnění poslouchat relaxační hudbu. Svíčkové cvičení jsem ovládnul rychle, experiment s new age kazetami ale nevyšel. Meditační hudba mě totiž neuklidňovala. Zostřovala mi smysly. Zaváděla mě na neznámá místa. A poprvé mi ukázala, jak daleko může člověk dojít, když je opravdu ochotný vyrazit.

Relaxační kazety se zvuky levných kláves byly samozřejmě jenom hloupá náhražka něčeho opravdového. O to silnější bylo později setkání s tím pravým ambientem. Když jsem v pubertě poprvé slyšel kultovní dvojalbum Lifeforms od anglické dvojice The Future Sound of London, ještě dlouhé týdny poté se mi ve snech objevovala města zatopená kalnou zelenou vodou, bažiny obsypané pravěkými vážkami jako z obrazů Zdeňka Buriana a obrovské rostliny vydávající elektronický praskot. Když jsem ve stejné době poprvé narazil na Boards of Canada, skoro každý den jsem sedal na kolo a jezdil je poslouchat do úkrytů v rozžhavených letních polích. Stars of The Lid jsem jednou nechal hrát čtyřiadvacet hodin v kuse. Měl jsem přeprogramovanou hlavu a nebylo návratu.

Přesně před čtyřiceti lety vydal anglický skladatel a experimentátor Brian Eno album Music For Airports a změnil tím svět. První ambientní nahrávku, která měla fungovat při pozorném poslechu i jako atmosférický doplněk, složil Brian Eno s tím, že pomůže lidem odpočívat a přemýšlet. Kam se za tu dobu ambient posunul a co znamená dnes se dozvíte ve vysílání Radia Wave i na webu.

„Ambient nikdy není jenom hudba,“ napsal skladatel Lawrence English ve svém letošním textu ke čtyřicetiletému výročí žánru pro FACT Magazine, „je to nevyřčená dohoda mezi tvůrcem, posluchačem a místem.“ Posluchač je v ambientu zásadní, teprve on dotváří hudbu, určuje si, jak a kde ji bude poslouchat. Ambient se tak mění stejně často, jako se mění naše životy a svět kolem nás. „Ambient čerpá svůj význam z toho, co se děje okolo něj,“ píše v recenzi ambientní kompilace Mono No Aware pro Pitchfork publicista Mark Richardson. Jednoduše tak vysvětluje, proč bude ambient vždycky relevantní. Reaguje v reálném čase. Mluví jazykem, který má v sobě všechna slova. A dává posluchači nebývalou svobodu.

Zmíněná loňská kompilace Mono No Aware, kterou sestavil zakladatel berlínského labelu PAN Bill Kouligas a na které najdeme současné futuristické producenty a producentky, jako je M.E.S.H., Sky H1, Pan Daijing nebo Yves Tumor, je asi nejvýraznější sondou do podhoubí aktuální podoby ambientu. Funguje jako zvukový teleport, odnáší nás do jiného světa, problémy toho našeho ale neskrývá. Místo toho nám umožňuje nahlédnout je z bezpečného místa, podobně, jako když se dalekohledem díváme do minulosti, na hvězdokupu, která už dávno neexistuje. Na Mono No Aware slyšíme ozvuky společnosti spoutané umělou inteligencí, civilizace tíhnoucí k technologiím nebo naopak k návratům k přírodě, slyšíme v ní fake news a kybernetické útoky, klimatické změny, deprese, samotu. Chcete mít představu o tom, jak zní současný ambient? Pusťte si Mono No Aware. A pak pokračujte třeba k následujícím jménům:

Sarah Davachi

Její první velkou inspirací byl Johann Sebastian Bach, jehož klavírní kompozice cvičila během dospívání. Vlastní tvorba Kanaďanky Sarah Davachi se ale pohybuje na úplně opačné straně spektra – pomocí archivního mellotronu z šedesátých let, elektrických kláves nebo fléten tvoří minimalistické kompozice připomínající prázdnou místnost. Všechno se v nich dlouze rozléhá a člověk nakonec slyší jenom sám sebe. Sarah Davachi se na scéně pohybuje teprve pět let, stihla už ale vydat sedm alb. To letošní, tedy Let Night Come On Bells End The Day, jsme zařadili do přehledu nejlepších desek první poloviny roku 2018.

Kara-Lis Coverdale

Jestliže se Sarah Davachi výběrem použitých nástrojů obrací spíš do minulosti, producentka Kara-Lis Coverdale směřuje přímo do budoucnosti. Její desky jsou plné digitálního praskotu, zurčení, šumu a bzučení, často pracuje s různě upravenými nahrávkami hlasů, smyčkuje krátké samply a dává si záležet na tom, aby neodhalovala původní zdroje svých zvuků. Kara-Lis Coverdale, původním povoláním varhanistka v evangelickém kostele, se při stavění svých virtuálních katedrál nevyhýbá ani spolupracím s jinými hudebníky: natáčela s How to Dress Well, Timem Heckerem nebo Lee Bannonem. Jedno z nejvýraznějších jmen současného ambientu jsme ostatně mohli slyšet i v Praze, kde zahrála v rámci série spacích koncertů Silent Night.

Félicia Atkinson

I pařížská skladatelka Félicia Atkinson vystupovala v Praze – před třemi lety v kině Ponrepo doprovázela svou hudbou experimentální snímky surrealisty Mana Raye z dvacátých let. Kromě vizuální kultury ale tíhne třeba i k poezii. Sama je básnířka a do svých skladeb často ukrývá vokální pasáže plné intimního šepotu. Letos vydala dvouskladbovou půlhodinovou nahrávku Coyotes, na které se všechny její inspirace snoubí dohromady. Atkinson, která občas vytváří i skulptury a objekty, jako by měnila zvuk v něco hmatatelného a fyzicky citelného.

Christina Vantzou

Dělala animace pro MTV nebo videoklip pro Interpol, s Adamem Wiltzie z ambientních legend Stars of The Lid založila projekt The Dead Texan, vydává ale samozřejmě i sólové nahrávky. Christina Vantzou je mistryně ve vrstvení delikátních akustických zvuků, které poté nechává rozeznít v elektronických ozvěnách. Občas svoje alba ukotvuje zvukem klavíru a upomíná tak třeba na tajemnou atmosféru Badalamentiho soundtracku k Městečku Twin Peaks, na aktuální desce, jednoduše nazvané No. 4, ale spolupracuje třeba i se syntezátorovým experimentátorem Stevem Hauschildtem.

Teleplasmiste

Anglická dvojice Teleplasmiste stojí trochu stranou současných ambientních trendů. Vycházejí spíš z estetiky industriálních kapel jako Coil nebo z poetiky anglického folkloru. Klíčovými nástroji jejich tvorby jsou dva staré modulární syntezátory, se kterými se vydávají na podobnou cestu, jakou absolvoval třeba John Carpenter – není jim vzdálený horor ani tajemno, přesto neupadají do žánrových klišé. Zatím stihli vydat jedinou desku, loňská nahrávka Frequency Is the New Ecstasy ale patřila k tomu nejlepšímu ze současného britského undergroundu.

Zajímá vás, jak zní ten nejatmosferičtější současný ambient? Pusťte si zvukovou podobu našeho ambientního výběru.

Spustit audio

Související