Architektura byla překrásná, hudba otřesná. Brian Eno před 40 lety v letištní hale vymyslel ambient

8. srpen 2018

Ambientní hudba slaví letos významné výročí. Je to 40 let od vydání alba Ambient 1: Music for Airports, s nímž britský skladatel Brian Eno definoval nový hudební žánr nebo ideu, která je po necelém půlstoletí stále živá. Nový koncept byl postavený na myšlence neustále se vyvíjející kompozice, kterou ovlivňuje nálada, místo nebo roční období. Posluchače má ambient uklidňovat a v době zvyšujícího se hlukového zatížení ve městech je možná užitečnější než kdy předtím.

K oslavám se začátkem dubna, kdy album Music for Airports vyšlo, připojilo i letiště London City a pasažérům ve smyčce pouštělo Enovu uklidňující hudbu jako kulisu pro stresující prostředí. Nemohli zvolit lepší způsob, jak sedmdesátiletému hudebníkovi pogratulovat.

Někdy v polovině 70. let se Brian Eno ocitnul na letišti v Kolíně nad Rýnem, byla neděle ráno a vycházející slunce prosvěcovalo rozlehlé skleněné prostory. „Budovy a architektura byly překrásné, ale hudba tak strašná,“ vzpomínal v jednom rozhovoru Eno, který ve stejné době vzkřísil kariéru Davidu Bowiemu a později se proslavil jako producent alb U2 nebo autor znělky pro operační systém Windows. „Utratí se tolik peněz za vybavení, ale nikdo nemyslí na hudbu. Všechno spojené s letadlem je lež. Veselý hudební doprovod vás má přesvědčit, že nezemřete.“

Brian Eno v Praze: Nebýt na podpoře, nikdy by se ze mě nestal hudebník

Brian Eno

Slavný britský skladatel, producent, umělec a politický aktivista Brian Eno byl vždy o několik kroků napřed. Od leopardí košile a nablýskaného glam rocku udělal v sedmdesátých letech skok k ambientním experimentům a následně i hudbě, která si žije vlastním životem. Nejen o jeho myšlence generativní hudby byla řeč v rozhovoru. Do Prahy přijel uvést svoji výstavu pro Národní galerii.

Při čekání na let se neupínal k tomu, že by letadlo mohlo spadnout, ale vymyslel myšlenku hudby splývající s přirozeným prostředím, ve které mají místo i hlasy pasažérů a ruch letištní haly. Deska Music for Airports ale funguje i jinde – při psaní tohoto článku do nahrávky promlouvají rachotící hrníčky z nedaleké redakční kuchyňky, hlas kolegyně z vedlejší kanceláře, větrák a zahradník se sekačkou. „Ambient musí být schopný se přizpůsobit různým úrovním poslechu, aniž by cílil na jednu konkrétní,“ napsal Eno v roce 1978 v poznámkách k prvnímu vydání alba. „Hudba má být stejně zajímavá, jako ignorovatelná.“

I skřípání židlí se počítá

Vliv britského rocku byl pro Briana Ena v 70. letech moc svazující, musel vypadnout z anglického ostrova a nasát inspiraci v zemitých rytmech kontinentální Evropy. Vyrazil do Německa, o kterém psal nadšeně britský hudební tisk a pro západnoněmecké experimentální kapely jako Can, Tangerine Dream, Harmonia nebo Cluster vymyslel ironické označení krautrock. Jejich hudba byla o experimentování se syntezátory a především o monotónních rytmech. Eno byl tehdy jako člen Roxy Music rocková hvězda. „Co to musí být za stupidního extravagantního chlápka,“ pomyslel si prý Dieter Moebius z Cluster a Harmonia, když viděl Ena v blyštivých leopardích oblecích poprvé.

Flashback je nepravidelná hudební rubrika Radia Wave, ve které si připomínáme důležité desky uplynulých let a ptáme se, jestli má smysl poslouchat je i dnes.

Britský hudebník odjel hledat nové podněty na farmu ze 16. století do Dolního Saska, kde zkoušel Moebius se svými projekty – sdíleli zápal pro ambientní elektroniku. „Přijel se učit od nás, ne my od něho, procházeli jsme se a nahrávali,“ vzpomíná Moebius pro dokument BBC o krautrocku. Zkušenost Eno zužitkoval při natáčení Bowieho alba Low v Západním Berlíně a materiál z farmy vyšel na společné nahrávce Cluster & Eno. Všechno tohle směřovalo hudebníka ke konceptu, který převrátil dosavadní přemýšlení o hudbě – odhodil výstřední oblečky a oblékl serióznější košili.

O ambientu přemýšlel Eno už od roku 1975, tehdy ležel připoutaný na nemocničním lůžku a zotavoval se po automobilové nehodě. Přítelkyně mu přinesla nahrávku s dvě stě let starými skladbami pro harfu, Eno si lehl do postele, ovšem posléze zjistil, že hudba hraje moc potichu. Neměl ale sílu se zvednout. Díky tomu zjistil zásadní věc: hudba může být součástí rušného prostředí a prolínat se s přirozeným šumem. Ve stejném roce napsal Eno pro noviny Street Life: „Věřím, že se blížíme momentu, kdy budeme používat hudbu a nahrané zvuky s tolika různými možnostmi jako barvu: můžeme s nimi vymalovat prostředí, ve kterém se nacházíme, upravovat si nálady podprahovým způsobem.“ Hudba měla být jako světlo v místnosti, které se mění podle denní doby. Je zřejmé, že za Enovými myšlenkami stojí vliv skladatelů, jako jsou vynálezce „nábytkové hudby“ Francouz Erik Satie nebo John Cage se svou skladbou 4’33’’, kteří naprosto změnili jednosměrný vztah skladatele, posluchače a prostředí – a do kompozic zapojili i šumy, kašel, vrzání židlí nebo skřípání podlahy. „Ambient je velice ne-rokenrolový. Jamování a rytmická sekce rocku vám má nakopat zadek, ambient je k vaší zadnici velice něžný,“ napsal hudební publicista Simon Reynolds na začátku 90. let pro Melody Maker.

03628925_0.png

Hlučná města

Když Eno seděl na letišti v Kolíně a poslouchal otřesnou kulisovou hudbu, rozhodl se, že začne psát kompozice pro různá veřejná prostranství a v rušném prostředí bude lidi uklidňovat. Předně taková hudba měla trvat dlouho a nesměla mít žádné dramatické změny tempa a nálad, musela být pozvolná a organická. „Chci stvořit katalog environmentální hudby, který by odpovídal různým náladám a atmosférám,“ předestíral v doprovodném textu k Music for Airports.

V pozdějších letech se Eno přestal omezovat na veřejné budovy, město nebo galerijní prostory, s deskou Ambient 4: On Land z roku 1982 se vydal do krajiny svého dětství. Na elektroakustickém albu jsou slyšet terénní nahrávky: křik racků, svištění větru a šumění moře v Suffolku. A s rozvojem technologií šel mnohem dál, nejen za hranice měst, ale i za hranice hudebních formátů a do hry zapojil i přírodu. Nyní můžete hudbu s sebou nosit kdekoliv a dosavadním vrcholem více než čtyř desetiletí přemýšlení o ambientu je aplikace Reflection, která se mění podle ročních období i denní doby – jinak zní na podzim ve čtyři ráno a jinak na jaře v osm večer. Eno vdechnul ambientu život.

Vize daleké budoucnosti, kdy nás budou na každém kroku provázet zvukové podněty, zněly v 70. letech jako sci-fi, dnes jsou skutečností. Streamovací služby jako Spotify nám nabízejí předvybrané playlisty k rozjímání i na party a najít ticho ve městě je kvůli dopravě, sirénám, reklamám a řinčení staveb téměř nemožný úkol. Hlukové znečištění je podceňovaný problém, se kterým se vyrovnává i Světová zdravotnická organizace. Může způsobovat zdravotní potíže, od obezity, infarktu až po deprese a stres – a podle odborníků nás může konstantní hluk pomalu zabíjet nebo trvale poškozovat sluch. Nejde jenom o to, snížit hluk dopravy a vytvářet uprostřed měst zóny bez aut, ale co kdyby plánovači městského rozvoje mysleli i na hudbu a na rušných místech by vám z veřejných budov balancovali stres ambientními kompozicemi? Podle Ena je k tomu ambient přímo předurčený: „Má navodit klid a prostor k přemýšlení.“ Toho v městech a veřejných inspiracích zoufale ubývá – a ambient by bylo zdravé pouštět na letištích, nádražích a v metru nejen v rámci oslav důležitého výročí.

Jak Brian Eno „vynalezl“ s albem Music for Airports ambient a proč ho myšlenka napadla zrovna na letišti. Může nám ambientní hudba pomoci v současném hlukovém přetížení? Poslechněte si celý příspěvek Miloše Hrocha.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.