David Toop: Ambient je hudba, která se šíří prostorem jako parfém

8. srpen 2018
David Toop

S hudebníkem a výrazným autorem řady knih o hudbě Davidem Toopem jsme se do jeho domovského Londýna spojili proto, že je cenným svědkem a aktérem počátků éry ambientní hudby, o jejímž výročí na Radiu Wave mluvíme. S autorem knih Ocean of Sound nebo Haunted Weather a bývalým členem skupiny Flying Lizards o Brianu Enovi i psaní v duchu ambientu.

Když v sedmdesátých letech začala propukat éra ambientní hudby, byl jste hudebník, ještě ne publicista a spisovatel. Jak vzpomínáte na úplné začátky ambientu? 

Myslím, že už od raného věku jsem cítil možnost poslouchat zvuky jako součást prostředí. Protože ambient, to je pro mě hudba, která si je vědoma svého prostředí a aktivně se k němu vztahuje. Bylo mi něco přes dvacet, když jsem pro BBC dělal rozhlasové pořady, ve kterých jsem prozkoumával principy, jako je vztah ekologie k hudbě, zvuky divoké přírody v hudbě a jejich imitaci. 

Ale většina lidí ví až o vašem pozdějším napojení na ambient.

V roce 1974 jsem publikoval knížku Nové a znovuobjevené nástroje o zvukových objektech Maxe Eastleyho. Brian Eno se o to začal zajímat. Zavolal mi a řekl, že zakládá label Obscure Records a jestli něco neuděláme. Díky tomu jsem natočil svoje první sólové album: v pětasedmdesátém, na labelu Briana Ena. A pak mi Eno navrhl, ať se sejdeme a natočíme spolu něco ve studiu. Vybavuju si, jak jsem v sobotu brzy ráno dorazil s kytarou do studia a někdo řekl: Je to zrušený, Brian měl nehodu! 

Brian Eno v Praze: Nebýt na podpoře, nikdy by se ze mě nestal hudebník

Brian Eno

Slavný britský skladatel, producent, umělec a politický aktivista Brian Eno byl vždy o několik kroků napřed. Od leopardí košile a nablýskaného glam rocku udělal v sedmdesátých letech skok k ambientním experimentům a následně i hudbě, která si žije vlastním životem. Nejen o jeho myšlence generativní hudby byla řeč v rozhovoru. Do Prahy přijel uvést svoji výstavu pro Národní galerii.

A skutečně, šel jsem ho pak navštívit, byl upoutaný na lůžku, protože ho srazil taxík. Ale to není konec příběhu. Když se zotavoval z tohohle poměrně vážného zranění, navštívila ho umělkyně Judy Nylon. Napadlo ji, že by bylo pěkné, kdyby mu tam, jen tak tlumeně, hrála hudba. Položila na gramofon desku s barokní hudbou pro harfu a nechala ji hrát úplně tiše. Brian na tom byl dost špatně a nedokázal vstát z postele, aby s hlasitostí něco udělal. Ale napadlo ho: tohle je vážně zajímavé, hudba, která změní atmosféru v místnosti. Hudba, která se posluchači nijak drasticky nevnucuje, naopak se šíří v nepatrném množství, jako parfém. A přece ovlivňuje okolní prostředí. Brian se začal zabývat tím, jak hudbu instrumentalizovat – jak jí svěřit určité funkce, včetně relaxace a vyklidnění posluchače. Myslím, že tohle byl začátek pro Music for Airports a celou další fázi ambientní hudby.

Přesně před čtyřiceti lety vydal anglický skladatel a experimentátor Brian Eno album Music For Airports a změnil tím svět. První ambientní nahrávku, která měla fungovat při pozorném poslechu i jako atmosférický doplněk, složil Brian Eno s tím, že pomůže lidem odpočívat a přemýšlet. Kam se za tu dobu ambient posunul a co znamená se dozvíte 8. srpna ve vysílání Radia Wave i na webu.

Myslíte si, že sedmdesátá léta vytvořila nějaké specifické podmínky pro vznik takového typu nové hudby? 

To je dobrá otázka. Když si zkusíte v hlavě promítnout hudbu sedmdesátých let, se vší různorodostí a místy i protikladností, když k tomu přidáte politické události a dobové trendy, pak možná dojdete ke zjištění, že to byla dost otevřená doba. Hodně lidí si spojuje šedesátá léta s experimentováním – a tyhle procesy mnohdy vydaly svoje plody v sedmdesátých letech. Byla to dobrá doba pro experimenty v hudbě, a to překvapivě i v relativně mainstreamovém kontextu. Lidé tehdy experimentovali i v životním stylu. 

Říkáte „experimentovali v životním stylu“. Můžete být konkrétní? 

V šedesátých letech, i na začátku sedmdesátých, tu byla idea společenství, komunit a komun. Během sedmé dekády se to posunulo, přihlásily se o slovo různé podoby new age a různá minoritní náboženství. Bylo to něco více sebestředného a kapitalistického. Lidi přesunuli pozornost na sebe samotné. Ambientní hudba si téhle proměny všimla a šla jí naproti. Je to hudba k meditaci, ale světská, sekulární, není spjatá se žádným vyznáním. Nabízela se lidem jako prostředek k budování sebe sama, k soustředění na sebe sama. 

Jaká byla první komunita kolem ambientu, jací lidé tuhle scénu vyhledávali?

To je zajímavá věc. Brian Eno svůj label Obscure založil s určitým úmyslem: marketingovat novou hudbu, jako by to byly rockové desky. Mluvil o tom jako o specifickém výzkumném projektu. Bylo to pro něj testovací oddělení, podobně jako existuje v průmyslových firmách. Mně se ta myšlenka zas až tak nezdála, ale musím říct, že v té době to bylo úspěšné a účinné. Většina lidí, které Eno vydával, byla z prostředí současných skladatelů a improvizátorů, to byla mnohem menší scéna. A tohle jí otevřelo dveře dál. Na Enově labelu se dostala mnohem dál než k typickým posluchačům malých nezávislých labelů, kde žila do té doby. Dnes mi řada lidí říká: „Poprvé jsem vás slyšel, když vám vyšlo album na Obscure!“ Zasáhlo to třeba celou jednu generaci autorů v Japonsku. Samozřejmě to nemohlo trvat věčně. Když se zpětně podíváte na tehdy neznámá jména, která si Brian Eno jako vydavatel vybíral, musíme mu přiznat vynikající odhad. Snad všichni ti lidé udělali velkou kariéru, jsou aktivní dodnes a ví se o nich: Gavin Bryars, Michael Nyman, John Adams, Max Eastley, koneckonců i já. 

Poskočme teď v čase dopředu. V roce 1995 jste vydal knihu Ocean of Sound, Oceán zvuku, právě o kontextech ambientu. Tahle kniha, psaná imaginativně a velmi svobodným stylem, vás proslavila. Přál jste si tehdy vytvořit text, který by byl literární paralelou ambientní hudby? 

Před Ocean of Sound jsem napsal jednu knihu: je o hip hopu, jmenuje se Rap Attack a má poměrně konvenční tvar. Když jsem psal o deset let později Ocean of Sound, měl jsem o hodně víc zkušeností s psaním, protože na základě úspěchu první knihy se ze mě stal žurnalista. Naučil jsem se, jak oslovit publikum, ale to pro subjektivní psaní není až tak zajímavé. Frustrovalo mě to. Věděl jsem, že chci psát o hudbě jinak. A ambient, který se zdál být hlavním tématem knihy, mi tu možnost poskytl. Jak se dá psát o hudbě, která je vědomým odrazem prostředí? 

Pamatuju se, jak jsem napsal úvodní pasáž knihy, která je o hlubinném naslouchání, a pak jsem se na celé měsíce zasekl. Nevěděl jsem, jak dál. Pak jsem si uvědomil, že když budu psát kolážovitě, když budu psát v kratších blocích textu, tak se zbavím linearity, která se na dějiny hudby přilepila. Už jsem se nemusel držet myšlenky, že věci začínají v roce nula a vyvíjejí se až dodnes. Najednou jsem skákal z tématu na téma, z jednoho časového období do jiného.

Architektura byla překrásná, hudba otřesná. Brian Eno před 40 lety v letištní hale vymyslel ambient

Music For Airports – Brian Eno

Ambientní hudba slaví letos významné výročí. Je to 40 let od vydání alba Ambient 1: Music for Airports, s nímž britský skladatel Brian Eno definoval nový hudební žánr nebo ideu, která je po necelém půlstoletí stále živá. Nový koncept byl postavený na myšlence neustále se vyvíjející kompozice, kterou ovlivňuje nálada, místo nebo roční období. Posluchače má ambient uklidňovat a v době zvyšujícího se hlukového zatížení ve městech je možná užitečnější než kdy předtím.

Byl to pro mě velký průlom. A svým způsobem to bylo hudebnější. Na jednu stranu to bylo jako improvizace, jako když posloucháte spoluhráče a reagujete na něj, ale bylo to taky „modulární“. V té době jsem skládal hudbu na modulárním syntezátoru, v podstatě na počítači, a to mě nepochybně ovlivnilo. Cítil jsem, že mě to osvobodilo. A knihu najednou bylo možné dopsat. 

Hodně vlivu sehrálo i to, že jsem sám hudebník. Dělo se to dlouhodobě, hudebník ve mně konverzoval s autorem textů. Není to ale jednoduché, hudba a slova přicházejí z různých míst vědomí. Byla to velká výzva, spojit je do jednoho celku. Ocean of Sound mi pomohl vyřešit tuhle hádanku. Psaní mi zase začalo dávat smysl a už ho nikdy neztratilo.

Ambientní text o ambientu Ocean of Sound vyšel v mnoha jazycích po celém světě: shodou okolností zatím ne česky. Ve Velké Británii právě teď vychází znovu. 

Ano, v těchto dnech vychází v „klasické edici“, tak tomu vydavatel říká. Na obsahu jsem nic neměnil, ale kniha má novou předmluvu, kterou napsal romanopisec Michel Faber. A měl jsem možnost opravit několik malých chyb, které mě po celá ta léta pořádně štvaly. 

Jak zrod ambientu ovlivňovala specifická doba poloviny sedmdesátých let? A proč David Toop potřeboval najít pro svoji knihu Ocean of Sound nový styl psaní o hudbě? Poslechněte si celý rozhovor.