Drag show, jazz i pop ambient – hlavní pódium festivalu Melt hrálo všemi barvami
Na finále fotbalového MS je i Tune-Yards krátká. Lepší kytarové „oplodňováky“ než ty od Cigarettes After Sex abyste aktuálně pohledali. Princess Nokia neumí zpívat. Yellow Days je sympaťák s nejlepším hlasem široko daleko. Tyler, the Creator utáhne show v jednom muži s prstem v nose a skrrr na jazyku. Fatima Yamaha je pořád mistrem v kouzlení úsměvů na tvářích. Třetí dekáda Meltu začala na výbornou, i díky skvělému počasí a dalším vylepšením v areálu Ferropolis.
Po dvanácti navštívených ročnících německého Meltu už od jednoho z (celkem právem) nejvyhypovanějších letních festivalů současnosti nečekáte žádná velká překvapení. Meltu se to ale letos po nějakém čase zase povedlo. Nad line-upem zcela nové Sensi Stage, umístěné v rozšířeném prostoru březového lesíka, se vznášely otazníky, po skončeném víkendu byla zároveň jedním z hlavních důvodů celkového nadšení z 21. edice.
Post-hippie místo s dřevěným pódiem pro tanec a psychedelickou výzdobou z uháčkovaných zvířátek rozvěšených všude kolem do postindustriálního konceptu Meltu tak úplně nezapadalo a podobně to bylo i s hudební produkcí. Ta se pohupovala na LSD vlnách dubu a deep housu s tranceovými motivy s na Melt nezvykle nízkým BPM a naopak vysokým stupněm rozvolněnosti. Vrcholem celé dekorace bylo samotné pódium v podobě stěny za DJem, sešité z kruhovitých/oválných útvarů připomínajících oči na stopkách a pestrobarevného crochet artu s různě velkými dírami rozmístěnými náhodně po celé šířce a výšce. Z nich se v nočních hodinách čas od času vynořilo několik párů lidských rukou, které celý fantaskně vyhlížející obraz společně s citlivě ovládanými světly dávaly do pohybu. Do rukou/chapadel se ale někdy zamotal nebohý tanečník, který byl po marném boji vtažen největší dírou ve stěně do říše „za kobercem“ (a po čase opět vyplivnut zpět na parket). Surreálné divadlo podpořené hypnotickou hudební produkcí bylo doslova jinou dimenzí, do které vedlo několik stezek utvořených z ohnutých a svázaných mladých bříz, vytvářejících ze svých hubených kmenů přírodní tunel.
Společně s Forest stageí, která si v březovém lesoparku odbyla premiéru v loňském roce, se letos po zásluze čím dál oblíbenější lokace celého areálu Železného města rozrostla také o queer domeček s LGBT večírky a drag performancemi, které před koncertem Fever Ray a během vystoupení Fischerspooner ovládly i hlavní pódium. Celý chillout prostor, nacházející se za v rytmu techna dunícím Big Wheelem, si i díky zpřístupněné druhé, menší pláže žije svým vlastním životem a pomalu se stává tak trochu světem sám pro sebe, podobně jako už legendární Sleepless Floor.
Výraznou změnou prošlo i hlavní pódium, které se (v souvislosti se zrušením zavedené stanové Gemini Stage) rozrostlo do celého vybetonovaného amfiteátru, umístěného mezi stroji Medusa, Gemini, Mosquito a Mad Max. Což se pro menší kapely (Hundreds, WhoMadeWho) ukázalo spíš jako nevýhoda, protože důstojně zaplnit prostor pod pódiem se povedlo v podstatě až závěrečnému nedělnímu (a snad až příliš ubrečenému) koncertu The xx.
Nejvíc to odnesla Tune-Yards, jež v nedělním odpoledni marně vzdorovala Melt Selektor pódiu, kde se na velké plátno promítalo finále fotbalového MS. Hned v pátek se na hlavním pódiu vystřídaly dvě postavy z bývalého kalifornského kolektivu Odd Future a o vítězi „klání“ nebylo pochyb. Tam kde Syd ležérně a často až neslyšitelně šeptala do mikrofonu, dával Tyler, the Creator hlasivkám o poznání víc zabrat. A i když čistě z hudebního hlediska jsou The Internet s kombinací hip hopu, r’n’b a jazzu koncertně daleko zajímavější a muzikálnější, fracek Tyler ukázal, jak se dělá rapová show v jednom člověku. Skvělá souhra s na pravou stranu uklizeným DJem, nápaditě provedená stage s podélným „přehlídkovým“ molem a celopódiovou projekcí na něj i za něj a energií sršící Tyler skvělou prací s publikem ukázal, že vyrostl v regulérní hiphopovou hvězdu. Jen ta přemíra „skrrr“ nuceně (š)roubovaná, kam to jen šlo, působila v jeho stylu rapování nepatřičně a trochu vypočítavě.
Po loňské jazzové premiéře v podobě koncertu Kamasiho Washingtona dostali letos na hlavní stagei prostor jeho žánroví souputníci – kanadští BadBadNotGood. A zcela zaslouženě. Skvěle sehraná torontská čtveřice vyvažovala poměr jazzových sól a klasických písňových struktur a ustála boj o publikum s falešně zpívající raperkou Princess Nokia, vystupující na Melt Selektor stage. S novými rozměry prostoru pod hlavním pódiem se zvládli popasovat i dreampopoví uplakánci Cigarettes After Sex. Jejich balady sice znějí jedna jako druhá, ale i díky čarovnému vokálu Grega Gonzaleze ta nekonečná variace na jednu píseň nějakým záhadným způsobem funguje, i když pódiová prezentace si (v nadsázce řečeno) v ničem nezadá s Kraftwerk. A když už jsme u těch odzbrojujících hlasů – George van den Broek aka Yellow Days má v hrdle zlaté chraplákové trylky, a když je spojí s geniálním nápěvem třeba ve výtečné Gap in the Clouds, začnete se vznášet nad pískem v zapadajícím slunci nad Melt Selektor pódiem, ani nevíte jak.
Že i Sleepless Floor může zet prázdnotou, si bohužel ověřila na vlastní kůži Kanaďanka RAMZi. Kdo si nechal ujít živou podobu její skvělé, organicky měňavkovité tropikálie plné zvuků z pralesa a rozsypaných beatů, může jen litovat. O poznání zaplněnější pískoviště uprostřed čtyř reprobeden a tentokrát v japonském duchu vyvedené pódium si o den a pár hodin později zaslouženě užíval producent Answer Code Request. Parádně vystavěný live-set byl patřičně klubovější než letošní deska Gens, ale zároveň neztratil nic na atmosféře a nápaditosti.
Skvělá AV show Lanarka Artefaxe bohužel trpěla tím, že uzavřený prostor je pro vytvoření patřičné tmy a chuchvalců umělé mlhy výrazně praktičtější než plenér, do kterého vždy bude zasahovat okolní osvětlení, nemluvě o marném boji mlhostroje s povětrnostními podmínkami. I tak ale jeho epileptická vizuální a světelná performance v kombinaci s gradující IDM elektronikou à la Aphex Twin v období Rubber Johnnyho patřila společně s vystoupením mladičké Rusky Kedr Livanskiy k vrcholům stage Superdry Sounds.
Kromě sportovní projekce se plážová Melt Selektor stage dočkala ještě jedné, umělecké. Audiovizuální projekt Ulfa Langheinricha patřil k nejvíce WTF neboli „co to sakra právě sleduju“ momentům celého dvacátého prvního Meltu. Počáteční záběr na statickou mužskou hlavu bez úst, která sebou občas trhla za doprovodu dark minimalu, posléze vystřídalo sledování nahé osoby při podivných zpomalených pohybových kreacích na pomezí tance a juda vleže na zádech s rukama pod tělem. Obrysy lidské postavy se přitom rozpíjely až do amorfní hmoty, aby její končetiny zase zpátky nabíraly na konkrétních konturách. V souvislosti s prostorem, kde byla promítána, šlo o výrazně ponurý, plíživě (nikoliv plážově) tísnivý a dech úžící zážitek.
Ale abychom nekončili na temnou notečku. Po dvou letech se o nejuculenější vystoupení opět postaral Fatima Yamaha. Při live-setu tohohle Holanďana se totiž prostě nemůžete neusmívat od ucha k uchu. Repetitivní letní melodie, které nedostanete z hlavy, elektro energie i deephousový samet se tentokrát místo Sleepless Floor linuly právě prostorem narvané Melt Selektor stage. Jestli Basu Bronovi nedojdou nápady, invence a preciznost při živém hraní, za dva roky tímhle stylem zaplní i megalomanský prostor pod hlavním pódiem. A když se organizátorům bude i nadále dařit přicházet s novými nápady typu letošní Sensi Stage a zároveň i nabourávat „indietronickou“ nálepku z let minulých, udrží si Melt pozici jednoho z nejlepších letních festivalů co do organizace, hudebního programu a celkové atmosféry i do budoucna.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
