„Držela jsem se balvanu ponořená v ledové řece.“ Kateřina Turbaková ušla 1300 km severského trailu

17 fotografií

„Nasát vůně hor, severu a projít Švédskem, které mám ráda,“ shrnuje cíle své cesty Kateřina Turbaková, která zimu trávila (už poněkolikáté) na švédské psí farmě. Odtamtud také měla huskyho jménem Brock, který byl jejím jediným společníkem. Společně vyrazili na trasu zvanou Gröna Bandet, kterou přešla jako vůbec první Češka. „První dny byly těžké, protože jsem se vyrovnávala se svou samotou,“ přiznává Kateřina v rozhovoru pro Casablanku. „Strašné ticho tam bylo, to ani nejde popsat slovy, jaké ticho jsem slyšela…“ Cestovatelka neměla ani lokální SIM kartu a telefon měla vypnutý, byla zcela bez kontaktu s vnějším světem.

Držela jsem se balvanu v ledové řece a myslela jsem na svoji rodinu a věděla jsem, že jsem v kelu

„Šestý den cesty mě potkal nejhorší zážitek mého života.“ Na místě uprostřed divočiny, kde podle mapy měl být most, ale kvůli brzkému jarnímu startu cesty ještě nebyl instalovaný, brodila řeku. Pes vyskočil na kámen, ale Kateřinu ledový proud strhl. „Držela jsem se balvanu, byl převislý, takže na psa jsem neviděla. Propadla jsem panice, bála jsem se, myslela jsem na svoji rodinu a věděla jsem, že jsem docela v kelu. Tuhlo mi celé tělo,“ popisuje Kateřina v cestovatelském a outdoorovém magazínu Radia Wave.

Kateřina Turbaková šla 50 dní 1300 km dlouhou trasu Gröna Bandet ze švédského Grövelsjönu až na trojmezí Norska, Finska a Švédska|foto: Kateřina Turbaková

„Pak jsem si přikázala, že musím přestat fňukat a začít jednat. Bylo zjevné, že s krosnou se na kámen nevytáhnu, a tak jsem ji zmrzlýma rukama odepnula a pustila po proudu. Zvláštní pocit, přijít o všechno, co si s sebou nesete…“ Nakonec se jí z vody podařilo dostat, ale není vůbec schopná říct, jak dlouho jí to trvalo. Vrátila se na původní břeh, se štěstím našla batoh kdesi po proudu, ale přišla o spacák, mapu a další věci. Promočená absolvovala ještě několik kilometrů k jinému brodu a následně k prázdné chatě, kde se během následujícího dne snažila usušit a vzpamatovat.

Co tě nezabije, to tě posílí. Po 50 dnech… žlutý balvan na konci cesty

Čtěte také

Komáři a jezera byli to nejhorší. Markéta Dobešová se vydala na švédský trek Kungsleden

„Dopadlo to nakonec nejlépe, jak mohlo, takže jsem za to ráda,“ ohlíží se za zásadní zkušeností, která poznamenala zbytek cesty. Kateřina totiž doplnila chybějící vybavení, vyléčila poraněnou Achillovu šlachu, zážitek sdělila rodičům, ale v cestě se rozhodla pokračovat. „Následovala jsem pocity,“ říká s tím, že věděla, že ji mimo jiné čeká další brodění. Byla už ale opatrnější. Dovybavila se vysílačkou a švédskou SIM kartou a pokračovala dál na sever. Část trasy tvoří známá cesta Kungsleden. Na jejím konci Gröna Bandet pokračuje dál na trojmezí Norska, Finska a Švédska (Treriksröset). Náladu Kateřině zvedali místní nápomocní lidé i krásná příroda.

„Krajina se každých 20 kilometrů krásně proměňuje, je to krásné. I když třeba v rašeliništích bylo mokro a rána byla studená.“ Monument na konci cesty je žlutý kámen u jezera viditelný už zdaleka. Místo na Kateřinu tak silný dojem neudělalo, ale v posledním týdnu cesty už cítila nostalgii a promítala si v hlavě různé okamžiky z celého putování. „Nepříjemné momenty patří k věci. Cítila jsem velkou úlevu, že jsme s Brockem zvládli dojít do cíle. Dostala jsem velkou ránu, beru ji jako zkušenost a připomenutí nutnosti rozvahy a opatrnosti.“