Dům člověka a Leviatan moci
Andrej Zvjagincev natočil tíživý film o střetu člověka a moci, o podstatě spravedlnosti, bídném lidském údělu a tristním stavu současné ruské společnosti.
Příběh konfliktu „obyčejného venkovana“ Kolji s mašinérií moci, kterou zastupuje místní starosta, situuje Zvjagincev na Kolský poloostrov, do nehostinné krajiny plné skal, mokřadů a rozkládajících se pozůstatků lidské přítomnosti. Leviatan je jedním dechem univerzální i palčivě současný, intimní i otevřeně politický. Nejde však o političnost pamfletu, ale o projev občanské angažovanosti, niterný projev úzkosti ze stavu společnosti, k níž režisér přináleží.
Zvjagincev a spoluautor scénáře Oleg Něgin nesahají k zástupným symbolům. Klíčové pasáže Leviatana mají povahu adresné rozpravy o věcech moci a různých pojetích spravedlnosti, přesto film nikdy nesklouzává k povrchnímu kazatelství. Postavy nepůsobí jako nastrčení nositelé postojů, jejich motivace a pohnutky dokáže tvůrce nahlédnout skrze drobná gesta, dokonale zvládnutou psychologii a mistrné typové obsazení. Osudová povaha událostí, jejichž aktéry se hrdinové stávají, je vždy pevně zakořeněna ve špíně a blátě, v němž vše začíná a končí. I vzletná teologická disputace o Jobovi tak vrcholí skličujícím záběrem na prasata, která požírají pomyje.
Unikátní rovnováha zemitosti a transcendence pramení jednak ze Zvjagincevovy schopnosti proniknout hluboko do nitra postav a film zkomponovat přesně jako symfonickou skladbu, v níž má každý obraz i nálada promyšlené místo, jednak z neotřelé schopnosti zachovat si kritický odstup a vyhnout se lákavé manipulaci. Hrdina Kolja není modelovou obětí a film nezkouší vytvořit lidového mučedníka. Těch má ruská kultura tradičně nadbytek.
Dům člověka
Zvjagincev věnuje nejvíc pozornosti jeho rodině a blízkému okolí; milostnému trojúhelníku, vztahu otce a syna, který narušuje Koljova nová manželka, a svérázným kamarádšoftům ospalého maloměsta. Leviatan tak nabízí drsnou romanci i alkoholem načichlý komunální humor. Postavy před morálním chátráním unikají k bezedné láhvi vodky a svérázným rituálům, v nichž se zrcadlí potměšilý odstup malého člověka od systému. Jejich počínání evokuje výrok Trofimova z Čechovova Višňového sadu: „Nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní.“ Právě neschopnost odříznout se od toho, co bylo, a nalézt smysl v tom, co je, charakterizuje omšelé a rozpadající dějiště příběhu dokonale.
Marnost všeho konání vynikne ve chvíli, kdy se obyčejný člověk začne brát za svá základní práva. Kolja se snaží uchránit rodný dům před záborem „ve státním zájmu“, ocitá se ale v soukolí soudů mechanicky chrlících paragrafy, úplatné policie a špinavých her, ve kterých nemá šanci obstát ani on, ani jeho naivně silácký přítel a obhájce Dima.
Velikost Koljova údělu a jeho zatvrzelost mohou připomenout ikonické hrdiny, mezi něž patří třeba starozákonní Job či Kleistův Michael Kohlhaas, hrdinův pád ale Zvjagincev zbavuje vší důstojnosti a patosu, předkládá ho jako obraz totálního ponížení a ubohosti. Místo výšin ducha se tak opět ocitáme na zemi, mezi hodujícími prasaty a práchnivějícími vraky rybářských lodí.
Buldozer moci
Pokřivenost mocenských složek zobrazuje film s neobvyklou adresností, s citem pro jemnou ironii, přitom se mu ale daří vyvarovat se jakékoli přepjatosti. Tupé tváře „ouřadů“ možná vzbuzují lehký úsměv, jsou však v každém ohledu mrazivě přesné (a univerzálně platné). Leviatan skepticky komentuje zdevastovanou společnost, v níž se elity odřízly od světa pod sebou a zpupně se utvrzují ve vlastní nedotknutelnosti, jako by jim byla propůjčena samotným bohem. Svazek církve a státní moci tu má v podstatě feudální formu; pompézní chrám establishmentu roste na troskách domu prostého člověka, který „nemá žádná práva, nikdy je neměl a mít nebude“.
Název filmu jen dokumentuje intelektuální košatost Zvjagincevova díla. Leviatan je kostrou velryby, u níž Koljův syn Roma zakouší nesnesitelnou bezmoc, je to biblické ztělesnění chaosu, též ale skrytá polemika s leviatanem – svrchovaným vladařem Thomase Hobbese. Zatímco anglický filozof v 17. století věřil, že „absolutní suverén“ ochrání bídný, brutální a krátký „přirozený“ život před osamělostí a nouzí, ruský režisér nahlíží autokratickou moc jako to, co obyčejného člověka do zoufalství záměrně uvrhává; ve jménu zcela malicherných pohnutek, ukrytých za velké ideály.
Zvjagincevův dvorní kameraman Michail Kričman zasazuje hrdiny do sousedství chátrajících objektů, koster věcí i živočichů, doprostřed chladně netečné krajiny, která nakonec utlumí i největší bezpráví. Šedými skalami obklíčená socialistická urbanistika kontrastuje s křiklavým luxusem putinovského Ruska a uprostřed této nesourodosti sleduje kamera detaily strhaných lidských tváří, do kterých se vepisují osobní i veřejná dramata. Leviatan brilantně navazuje na tradici ruské inteligence, která v umění propojila psychologickou komplexnost s funkcí veřejného fóra; otevřeně reflektuje klíčové otázky politiky a morálky, a přitom zůstává zdrcujícím způsobem vzletný, nemilosrdný a krásný.
Leviatan je strhujícím zakončením oblouku, který Zvjagincevova tvorba opsala po mlčenlivém lyrismu v debutu Návrat. Konflikt řemeslného mistrovství a plytkého intelektuálního komentáře ruské současnosti, patrný v kontroverzní Jeleně, zcela zmizel. Leviatan dokáže být empatický k postavám i neúprosně přímý při pojmenovávání stavu věcí. Je to film-monstrum, balvan uvalený na diváka bez jakékoli naděje na rozhřešení.
Rezonuje mocně jako fragmenty opery Achnaton Philipa Glasse, kterými Zvjagincev svůj snímek orámoval. A s postupujícím časem nemizí, ale těžkne.
Hodnocení: 100 %
Leviatan (Левиафан)
Andrej Zvjagincev, Rusko, 2014, 141 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
