Dva Pražáci bojují o přežití. Zkusili jsme kurz survival

03732366.jpeg
03732366.jpeg
„Nechci vidět mobil ani cigarety!“ opakuje poněkolikáté Amar Ibrahim, věčně se usmívající chlapík s vizáží amerického veterána. „A cigarety se nesmí proč?“ „Protože jsi na kurzu přežití, a ne na kuřáckým mejdanu.“ Típáme poslední cigaretu na tichém dvorečku uprostřed Domažlic. Je pátek večer, vzduch se rychle ochlazuje a naši vrstevníci nepochybně pospíchají do hospod. My vyrážíme do lesa, bojovat o holý život.

Oheň, oheň, oheň

„Já chci na druhou stranu. Tímhle směrem jsme přijeli. Tamtím směrem bude blíž civilizace,“ myslí si Vojta. Je nás čtrnáct a jsme prý přeživší autobusové nehody. Jsou mezi námi zkušení zálesáci, skromní tátové od rodin, smíšci z korporátů, ale i novomanželé, kteří zážitkový víkend dostali jako svatební dar. Teď jsme všichni ovce bojující o holý život. „Lidi chtějí slyšet konkrétní věci! Chtějí slyšet, že jste se před cestou dívali do mapy a víte, že na severu je řeka. Chtějí slyšet: když půjdete se mnou, přežijete!“ radí náš instruktor Dutch, mužský s žebradlem, maskáčovým kloboučkem a kapsáči naditými věcmi, o kterých by člověk nikdy neřekl, že mu dokážou zachránit život. Domažlice jsou nenávratně pryč a my stojíme uprostřed noci na lesní cestě. Nevíme, kam jdeme, ale za chvíli nás čeká stavba příbytku z celty a karimatky, kterou tvoří jenom chvojí ze smrkové větve. To nejdůležitější na začátek je ale oheň.

„Začne se stmívat, může se blížit bouřka, potřebujete se co nejrychleji ohřát. Odteď budete sbírat všechno, do čeho se dá oheň chytnout. Trávy, chmýří, suché dřevo, choroše, orobinec. Všechno. Musíte sbírat celou cestu!“ zdůrazňuje Dutch, zatímco někteří z nás už tiše drkotají zuby uprostřed podzimního Českého lesa. Tady někde před pár desítkami let ještě stávala železná opona. Do Německa coby kamenem dohodil, za civilizací, která prosvítá mezi větvičkami smrků, taky. Není čas fňukat, teď se musíme zahřát.

03732363.jpeg

Jez, dokud můžeš

Po hodině zmateného pobíhání po lese a shánění čehokoli, co by nám mohlo alespoň částečně vytvořit komfort, sedíme u táboráku a uzobáváme z vojenského proviantu. Pomocí nehašeného vápna v pytlíku ohříváme konzervy s pikantním rizotem, cpeme do sebe krekry s příchutí „jarní zelenina“ a bezduše přitom koukáme do ohně. „Když se najíte, okamžitě dostanete teplo. Ale je tam jedna podmínka: s posledním soustem usínám,“ radí nám Dutch a pak dokola opakuje: „Jezte, dokud můžete.“

Málokdo poslechne. Konzervu s fazolovým salátem si spousta přeživších strategicky šetří na příští den. Když se v šest ráno probouzíme a kvapně vyrážíme na cestu (je to míň bolestivé než v ranních hodinách mrznout ve spacáku), stihneme sníst maximálně hořkou čokoládu a hroznový cukr. Za chviličku se v ranní mlze objevuje Amarův jeep. „Všechno, co máte, hoďte do tohohle pytle. Můžete si nechat jednu věc,“ zubí se instruktoři. Jídlo je pryč. Spacáky pryč. Naděje taky.

„Zbavit se věcí, to mi nevadí, to bych potřebovala udělat i doma,“ svěřuje se Jana, když šokovaní putujeme ranní mlhou s nepříjemně lehkými krosnami na zádech, „ale vedoucí tábora říkal, že odteď nesmíme jíst nic, dokud nám neřekne. Takže jsem trochu v nervu.“ Pod vrstvy oblečení leze zima, bezpochyby nepříjemnější i proto, že nemáme nic, čím se před ní uchránit. Situaci trochu zlepšuje sám Dutch. Už na začátku nás učil, že pro přežití je nejdůležitější zabavit mysl. Teď se každou chvíli zastavuje u keřů a stromků, kterých bychom si za normálních okolností ani nevšimli, a vysvětluje nám, jak se dají využít. Tedy nejčastěji sníst. Na bezu roste Jidášovo ucho (znáte z čínských restaurací), šípky mají příjemně sladkokyselou chuť, když srolujete listy kopřiv, jsou překvapivě dobré. „Ostružinu můžete ochutnat, ale moc dobrá není. Nicméně je jedlá. Nezáleží na tom, jestli je chutná, hlavně, že vám dá vitamíny.“ Ostružina je hnus.

03732372.jpeg

Příjemné překvapení jsou bukvice, které chutnají jako lískové ořechy a v podzimním smíšeném lese je jich tak moc, že v podstatě vytváří koberec z jídla. Kolem oběda někdo nadšeně křičí, že našel hrušku, odpoledne v lese nacházíme spoustu malých hříbečků a zkoušíme pít ze špinavého potoka. Vodu filtrujeme tak, že ve štěrku poblíž toku vyhloubíme jamku. Cestou do ní se kalná voda přirozeně vyčistí a chutná pak jako pramen z Karlových Varů. Mezi tím vším se učíme zklidnit menstruační bolesti a průjmy, počítat azimuty (v tom oba selháváme) nebo rozdělat oheň pomocí křesadla a březové kůry, rozdělat oheň pomocí cukru, hypermanganu a dvou dřívek, rozdělat oheň pomocí tamponu a tak dále.

Opravdová zkouška

„Tak jak se máš, Jonáši? Máš nějaké dojmy?“ ptá se Jana s rekordérem v ruce, když zkouší začít náš další pravidelný audio blog. Je už večer, není mi do řeči, odpovídám jenom: „Nemyslím, že bych přežil.“ Máme za sebou teprve druhý den v přírodě, ale podvědomě tušíme, že toho zas tak moc neumíme. Druhý přístřešek nám postavili Vojta s Tomášem, v civilizovaném světě architekt a stavař, tady v háječku nekompromisní zálesáci. Opravdová večeře nám po celém dni hladovění chutná božsky. Po pár soustech se zase rozmlouváme, s Tomášem i Vojtou vedeme řeči o životě, sedíme na karimatce ze smrkových větví pod celtovou střechou. Dnešní noc budeme muset zvládnout bez spacáků. Tak, jak nás učil Dutch, usínáme s posledním soustem.

„Vstávejte,“ ozve se tvrdý hlas našeho instruktora za pár hodin. Za chvíli běžíme po louce, hejno zmatených světel z čelovek. Musíme doběhnout k lesu a co nejrychleji zapálit oheň pomocí březové kůry a křesadla, tak, jak jsme se to celý den učili. Kdo si kůru po cestě nesbíral, má docela problém. Kdo nezapálí, je v koncích. Odměnou za oheň je totiž spacák. Roztřesenýma rukama drhneme kov o kov a snažíme se nerozčilovat ani nepropadat zoufalství. „Hořim,“ ozývá se okolo nás. „Taky!“ „Hořim!“ To slovo začínáme nenávidět, až konečně i my dokážeme kůru zapálit. Jsme zachránění a jdeme spát.

Ráno nás Dutch učí ještě základy krabičky poslední záchrany, čištění zubů pomocí žvýkání uhlíků z ohně nebo vaření čaje v pet lahvi položené v ohništi. Tak dobrý čaj – z hložince, smrkových větví, listů plané máty, jahodníku a ostružin – jsme nikdy neměli. Pochutnáváme si i na slepičí polévce s hříbky a kopřivami, kterou jíme rukama.

Procházka cukrovým sadem

„Po tomto kurzu byste si měli alespoň částečně poradit. Měli byste mít základy o ohni a o rostlinách. Měli jste si říct, jak jste na tom, psychicky a fyzicky. Přitom to byla procházka růžovým sadem,“ drmolí drsňák Dutch, zatímco my přeživší stojíme v řadě na projasněné louce, kousek od místa, kde jsme před pár hodinami bojovali o oheň.

03732371.jpeg

Dostáváme diplomy a jako bonus armádní zákusek, jídlo, které s sebou vozí letci. Chutná jako chalva a v nás vyvolává nezvratitelnou touhu po rychlých cukrech. Po dvou dnech kurzu přežití je pro nás největší zjištění, že první místo v našem žebříčku závislostí nedrží alkohol, ani cigarety, ani internet, ale cukry. Večer s Janou sdílíme gastronomické zážitky z civilizace. Čokolády, gumoví medvídci, limonády, fast food. Jana jí ve vaně, já v záchvatu cukrového absťáku na tramvajové zastávce.

Procházku růžovým sadem jsme přežili. Jak bychom si opravdu vedli v krutých podmínkách, tím si nejsme jistí. V těžších chvílích jsme se mohli spolehnout na zkušenější zálesáky, v těch opravdu extrémních momentech se pak utěšovat myšlenkou, že tohle všechno je jenom jako. Těžší úrovně kurzu přežití ale můžeme vždycky vyzkoušet. Prý se tam učí, jak udělat oheň jen s pomocí dvou tampónů!

03732370.jpeg
03732360.jpeg

03732362.png