Dylan si Nobelovku zaslouží, jeho revoluce už ale pokračuje jinde

14. říjen 2016
03723828.jpeg

Bob Dylan včera (ve čtvrtek 13. října) získal Nobelovu cenu za literaturu a na sociálních sítích se od té doby nemluví o ničem jiném. Zaslouží si písničkář cenu za literaturu? A je vůbec možné o Dylanovi říct něco nového?

Ze všech laureátů Nobelovy ceny za literaturu napsal Bob Dylan nejvíc nesmyslů, klišé, kulhajících rýmů a písní, které směřují odnikud nikam. Dva roky poté, co snídal, obědval i večeřel amfetaminy, zpíval o ovocných koláčích a pečených husách. V opileckém mumlání po láhvi beaujolais přirovnával svoji dívku k lani s bronzovou pletí. Po svém rozvodu v sedmdesátých letech sebelítostně skučel, že čas letí jako tryskáč a nic nevydrží věčně. Tvůrčí krizi začátku devadesátých let přivítal infantilním žvatláním o chlapečkovi a holčičce, kteří spolu žijí pod rudou oblohou, chaplinovské album Modern Times zakončil glosou o proletariátu, který ztrácí svoji kupní sílu. V moralitách jako Blowin’ In The Wind a Times They Are A-Changin’ mudroval takovým stylem, že místo dvacetiletého prolhaného drzouna připomínal spíš průměrného novinového sloupkaře. Tolikrát šlápl vedle, že už možná ani sám neví, kde leží sever a jak se dostane zpátky do rodné Minnesoty. Přesto si Nobelovu cenu zaslouží.

Žádná z jeho textařských katastrof by se totiž nestala, kdyby neuvedl na pole populární hudby tehdy revoluční myšlenku: že totiž píseň vůbec může mít nějaký obsah, že ambiciózní pop může komentovat tenze ve společnosti a s trochou štěstí měnit její zaběhlé mechanismy. Od momentu, kdy Dylan přetransformoval píseň jako formu a dobrovolně vstoupil do dimenzí, ve kterých se může stát cokoliv, už nebylo nic jako předtím. Ke každé neinspirativní, odvozené a narychlo načrtnuté skladbě přidal dvě další, které změnily paradigma popu. Moc se nezajímal o zvuk, chtěl jenom psát. Zmutovaná obžaloba všech vztahů v písni Idiot Wind je stejně silná jako každý velký americký román, horečnaté míchání Rimbauda, francouzských surrealistů a amerických beatníků na trilogii Bringing It All Back Home, Highway 61 Revisited a Blonde On Blonde už dávno existuje ve své vlastní kategorii, série jeho posledních autorských desek v čele s Love and Theft je zase vzácně kreativním ponorem do historie dřevního a bahnitého amerického jihu začátku dvacátého století.

Momentů, ve kterých byl Dylan o několik kroků dál než kdokoliv jiný, bylo nespočet. Na bootlegu z roku 1966 to slyšíme jasně – v nikdy nedokončeném a přesto ničivém surrealistickém love songu She’s Your Lover Now vrší vizionářské obrazy s takovou kadencí, až ohromená a zmatená kapela přestane hrát. Jak je možné dohnat někoho, kdo byl už ve svých pětadvaceti letech na jiné planetě? A proč se vůbec pokoušet o takovém člověku mluvit padesát let poté? Dylanův příběh je v jistém smyslu dokončený – už k němu není možné přidat nic, co by jeho vyznění zásadně změnilo, a není už žádná výhybka, která by tenhle dlouhý a ufuněný vlak nasměrovala kamkoliv jinam.

03723776.jpeg

Jak se tedy postavit k Dylanovi v roce 2016? Omílání jeho ikonických alb určitě nikomu neuškodí, o něco lepší nápad je ale pokusit se hledat výrazné hlasy, které komentují aktuální dění teď – Dylan, v posledních letech zabředlý v cover verzích hitů Franka Sinatry, to dávno nedělá. Už na konci osmdesátých let, kdy veřejně oceňoval rapovou kapelu N.W.A., pochopil, že nejsilnější hlas bude vždy vycházet od těch nejutlačovanějších – a je už jedno, jestli za jejich opresi může institucionalizovaný rasismus, korporátní kapitalismus, každodenní sexismus. Archetyp bílého muže s kytarou, která zabíjí fašismus, patří minulosti. Neznamená to ale, že by současní hudebníci a hudebnice necítili potřebu komentovat systém a pokoušet se změnit jeho fungování. Jenom už to nedělají ve folkových klubech, ale na tanečních parketech, při intenzivním basovém zvuku současného rapu a v kontextu hudby, která díky internetu překračuje národní hranice i hranice rasy a pohlaví.

Další články autora