Edward Snowden před pěti lety otřásl světem. Změnil ale něco?

13. červen 2018

„Nestojím o pozornost veřejnosti, protože nechci, aby tenhle příběh byl o mně. Chci, aby byl o tom, co dělá vláda Spojených států,“ řekl Edward Snowden v červnu 2013 v Hongkongu novináři Glennu Greenwaldovi. Jemu a hrstce dalších novinářů tehdy předával obrovský objem dat odtajňujících praktiky především americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Podařilo se ale opravdu Snowdenovi nebýt ohniskem celé kauzy?  A jak jsme s jeho leakem během 5 let naložili?

Bezprostředně poté, co se Snowden odhalil jako původce bezprecedentního balíku informací o NSA, celý svět pohltilo sledování jeho pouti po půlce planety. S novináři se setkal v hongkongském hotelu, okamžitě ale bylo jasné, že pokud nechce čelit americkým úřadům, musí odtud urychleně zmizet. Celý svět pak spekuloval, jestli se Snowden nachází v tom či onom letadle, jestli míří do Ekvádoru, nebo do Venezuely. Najednou se pak zjevil na moskevském letišti Šeremetěvo, kde zůstal až do 1. srpna, kdy mu byl ruskou vládou poskytnut dočasný azyl.

Na ruku Putinovi

Už samotný fakt, že americký whistleblower skončil zrovna v Rusku, je dost průšvih. Rusko opravdu nepatří mezi státy s nejlepší pověstí, co se týče internetového sledování a cenzury. Nezachoval se Snowden pokrytecky? Jak on, tak lidé z WikiLeaks, kteří mu pomáhali s jeho útěkem z Hongkongu tvrdí, že zamýšlenou destinací byl Ekvádor. V Moskvě se zasekl prý jenom proto, že byla americkou vládou zrušená platnost jeho pasu.

To ale neznamená, že neposloužil ruské propagandě – byť velmi pravděpodobně pod hrozbou neprodloužení azylu. Hned v roce 2014 zaskypeoval Snowden do již tradičního několikahodinového maratonu, během něhož Vladimir Putin odpovídá na dotazy svých spoluobčanů. Snowden Putinovi nadhodil otázku porovnávající jím odhalené praktiky NSA a ruské postupy. „Pane Snowdene, budu s vámi mluvit jako jeden profesionál s druhým. Sledování v Rusku je přísně omezeno našimi zákony a tajné služby musí pro to, aby někoho sledovaly nebo odposlouchávaly, nejprve získat soudní příkaz,“ odpověděl Putin. Nic naplat, že takovéto tvrzení je v rozporu s praxí, nebo přinejmenším značně zkresluje realitu, jak ji popisují ruští investigativní novináři. Snowden tak pouze umožnil Putinovi šířit propagandu.

Nejlepším příkladem státu, který po období minimální internetové regulace v 90. letech postupně utahuje šrouby, je spíše Rusko. Postupný nárůst tamních cenzorských a sledovacích praktik zaznamenávají ruští novináři Andrej Soldatov a Irina Borogan ve knize The Red Web. Zároveň upozorňují na fakt, že ve virtuálním prostoru přichází cenzura a sledování většinou ruku v ruce. Čtěte více zde.

Velkou a nezodpovězenou otázkou je, jak velký vliv měl Snowdenův úprk do zahraničí na snahu zreformovat sledovací aparát v USA. Je pochopitelné, že ve světle tvrdých zásahů americké vlády vůči Julianu Assangeovi či Chelsea Manningové měl Snowden pocit, že pouštět se s národně bezpečnostním Goliášem do přímé potyčky nemá vůbec smysl. Assange ani Manningová ale nejsou nejlepšími příklady. Assangeův případ je velmi specifický a Manningová stála před vojenským soudem. Historie amerických whistleblowerů je přitom mnohem bohatší.

Čtěte takéNejsme občané světa. Od technooptimismu k fragmentaci internetu

Zločin a trest    

Dnes již takřka mytickým whistleblowerem se stal na začátku 70. let Daniel Ellsberg. Jeho odtajnění série dokumentů týkajících se vietnamské války, které vešly ve známost pod přezdívkou Pentagon Papers, bylo ve své době největším leakem takového druhu (a vloni se stalo předmětem průměrného, ale ceněného snímku The Post). Ellsberg byl odsouzen a Pentagon Papers posloužily Richardu Nixonovi jako jedna ze záminek, proč vytvořit tajný tým „instalatérů“ (pozn. red.: Plumbers – skupina, jejíž odhalení vedlo ke skandálu Watergate). Jeho odhalení ale bylo jednou z událostí, které vedly k omezení moci amerického sledovacího aparátu v druhé polovině 70. let. V roce 1978 byl prosazen zákon FISA, zřizující soudy, které měly hlídat sledovací praktiky americké výkonné moci. I FISA soudy byly však – obzvláště během vlád Ronalda Reagana a George W. Bushe – postupně přetaveny v nástroj národně bezpečnostního aparátu Spojených států. Od 11. září naopak spíše posvěcují jeho počínání, než že by ho kontrolovaly.

Méně známý je Thomas Andrew Drake, který na začátku tisíciletí poskytl informace komisi amerického Kongresu ohledně raných pokusů o monitorování internetu NSA – o projektu Trailblazer. Po letech zákulisního jednání a snahy o zakročení byla kauza medializována magazínem New Yorker. I Thomas Drake stanul před soudem. Na rozdíl od Ellsberga ale americká vláda nebyla schopna proces s ním dotáhnout k zdárnému konci. Drake se nakonec musel přiznat jen k drobnému přestupku a soud ho katapultoval do pozice jednoho z nejvlivnějších aktivistických hlasů volajících po reformě americké národní bezpečnosti.

Nejzávažnější tresty, kterým čelil jak Drake, tak Ellsberg, a hrozí i Assangeovi se Snowdenem, vyplývají z kontroverzního amerického zákona s názvem Espionage Act. Byl prosazen na sklonku první světové války a dále rozšířen během antikomunistické hysterie mccarthysmu v 50. letech. Podle kritiků včetně Ellsberga znemožňuje Espionage Act spravedlivý proces pro whistleblowery, kteří chtějí upozornit na zneužití vládní moci. Espionage Act z roku 1917 v mnohém navazoval na 120 let starší Sedition Act, který je například novinářem zaměřujícím se na historii prezidentských kampaní Johnem Dickersonem považovaný za „jednu z největších chyb raných Spojených států“. Sedition Act byl na rozdíl od Espionage Actu zrušen Kongresem hned po několika letech.

Ruský právník Anatolij Kučerena, který Snowdenovi po jeho příletu do Moskvy poskytoval právní rady, americkému whistleblowerovi daroval výtisk Zločinu a trestu od Dostojevského. Prý aby se lépe seznámil s realitou země, do které se dostal. Možná také chtěl, aby se Snowden zamyslel nad tím, že hlavní postava románu Raskolnikov se na jeho konci odevzdá úřadům a paradoxně tak dosáhne vnitřního vysvobození. „Bez pozitivní politické změny se kvůli leakům můžou miliony životů snadno zhoršit. To není vina Snowdena, Manningové ani Assange, ale je to fakt. Nemůžete začít boj proti takové stvůře, jako je národně bezpečnostní aparát, aniž byste věděli, co sakra děláte. Bez politiky a dobře promyšlené strategie, spojenců a tak dále,“ píše o kauze americký novinář Mark Ames.

Surveillance Valley proti sledování?

V kontextu letošního roku a skandálu Cambridge Analytica zní až neuvěřitelně, že bezprostředně po Snowdenově leaku se velké firmy v Silicon Valley tvářily, že jsou na stejné straně jako whistleblower. „V NSA jsou lidi, kteří vtipkují, že ‚zaměřují rakety na hlavy lidí‘. Twitter žádné rakety nemá,“ shrnul Snowden svoje pocity z technologických gigantů. Na konci roku 2013 založila koalice technologických firem v čele s Facebookem a Googlem iniciativu Reform Government Surveillance, volající po omezení vládního sledování. Jak firmy samotné, tak Snowden naprosto zamlčeli rozsah spolupráce Silicon Valley a národně bezpečnostního aparátu. Ostatně třeba Google vytvořil search box na míru přímo pro NSA, CIA zase využívá služeb Amazonu.

„Internet se nepokazil až teď, vždycky vás měl špehovat,“ říká investigativní novinář Yasha Levine

Investigativní novinář Yasha Levine

Na přelomu tisíciletí se mohlo zdát, že internet a počítače vystřelily lidstvo do nové, mírumilovnější éry. Během uplynulé dekády se ale optimistické vize rozsypaly a teď jsme paranoidní z toho, kdo se dostává k našim facebookovým datům nebo kdo nás sleduje přes webkamery  laptopů. „Koncem 60. let byli lidé skeptičtější, automaticky vnímali počítače jako prodlouženou ruku mocných. Vlastně měli dost realističtější představy o tom, co počítače jsou,“ říká novinář Yasha Levine.

Obzvláště problematická je v kontextu kooperace Silicon Valley a amerických zpravodajských agentur volba novinářů, kterým Snowden leak poskytl. Jediní, kdo mají přístup k celé sadě uniklých dokumentů, jsou novinář Glenn Greenwald a dokumentaristka Laura Poitras, kteří krátce po Snowdenově leaku spojili síly s miliardářem Pierrem Omidyarem a založili First Look Media.

Plný přístup ke všem datům tak má jen firma vlastněná technologickým mogulem, který založil a předsedal eBayi a seděl v představenstvu PayPalu. Obě firmy mají mnoho vazeb na americký státní aparát a Omidyar je v obrovském střetu zájmů. Daniel Ellsberg měl velké pochybnosti ohledně integrity tak respektovaného deníku, jakým jsou New York Times, když jim poskytoval svoje Pentagon Papers. Snowden takovou obezřetnost rozhodně neprojevil.

Dnes působí Snowden v porovnání s úvodními zmatky o něco sebevědoměji. Za posledních několik let si dovolil několikrát opatrně kritizovat postup ruské vlády ohledně internetu nebo legitimnost ruských voleb. Ve světle skandálu Cambridge Analytica se několikrát opřel i do praktik soukromých společností ze Silicon Valley. Prvotní síla jeho leaku je ale dávno ta tam. Na poli reálné politiky jde jeho leaku připsat prosazení Freedom Actu z roku 2015. Ten paradoxně pod vějičkou omezení masového sledování telefonátů amerických občanů de facto definitivně zlegalizoval spoustu Snowdenem odhalených programů. Kdo by to byl před pěti lety řekl…

Jak mohl Edward Snowden způsobit skutečnou změnu a nezůstat jen aktivistickou celebritou? Poslechněte si audiozáznam.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.