Nejsme občané světa. Od technooptimismu k fragmentaci internetu

13. říjen 2016

Není to tak dávno, co informační technologie živily vlnu technooptimismu. Posledních dvacet let nás ale dovedlo od kyberutopií až ke stále narůstající fragmentaci internetu. Je budoucnost informační dálnice globální, nebo lokální?

Rozmach internetu v 90. letech byl po celém světě zdrojem velkého optimismu. Očekávání se lišila, ale panovala všudypřítomná víra, že propojení informační dálnicí změní svět k nepoznání, a to samozřejmě k lepšímu. „Připojení světové populace k internetu (...) přinese ekonomický rozvoj, silnější demokracie, lepší správu životního prostředí, lepší zdravotnictví a silnější pocit společného spravování naší malé planety,“ jásal tehdejší americký viceprezident Al Gore. Někteří, jako vedoucí vědecký pracovník Intelu Timothy May, byli ve svém globalismu ještě explicitnější: „Národní hranice nepředstavují pro takzvanou informační superdálnici ani retardér.“ Baštou kyberutopismu se stal časopis Wired a futuristé jako Ray Kurzweil začali dokonce hlásat vzletné vize o blížícím se sjednocení lidské mysli a počítačů. V posledních letech však začíná být čím dál jasnější, že vývoj internetu a jeho dopad na globální komunitu není zdaleka tak přímočarý. Po zlomových bodech – jako byly třeba neúspěchy arabského jara nebo leaky Edwarda Snowdena – střídá devadesátkový optimismus skepse.

Článek vyšel v časopise Wave Moon (společném projektu Radia Wave a Full Moonu), na který se můžete podívat a stáhnout si ho tady.

Naděje spojené s rozmachem komunikačních technologií a výměnou informací napříč kontinenty mají pochopitelně kořeny sahající hlouběji než jen do poslední dekády 20. století. Podobný optimismus vyvolával už telegraf. Několika příklady dobových názorů to dokládá Jevgenij Morozov ve své knize The Net Delusion: „Telegraf spolu zásadním způsobem svazuje všechny národy na zemi. (...) Není možné, aby staré předsudky a nepřátelství přežily vznik takovéhoto nástroje určeného k výměně myšlenek mezi všemi národy světa,“ hlásal v roce 1858 americký časopis New Englander. O sedm let později založená Mezinárodní telegrafní unie, která sloužila ke sjednocení telegrafických standardů mezi jednotlivými státy a tím ke zrychlení komunikace, byla hned po svém vzniku vyzdvihována jako vzor pro budoucí mírovou spolupráci mezi národy.

Vrchol vědeckého internacionalismu tohoto období ztělesňoval belgický vizionář a otec informační vědy Paul Otlet. Jako mnozí jiní internacionalisté bral Otlet vypuknutí první světové války nikoliv jako zmaření svých snah, ale jako důkaz jejich nutnosti. Jeho bezmála manická touha po katalogizaci lidského vědění ho přes vynález dodnes používaného systému mezinárodního desetinného třídění dovedla ve třicátých letech 20. století až k vizi jakéhosi predigitálního internetu. Systém na mezinárodní výměnu dokumentů v sobě měl spojovat rozhlasové i televizní technologie a Otlet ve svém popisu operoval s myšlenkami nápadně připomínajícími dnešní hypertextové odkazy, vyhledávače, a dokonce i sociální sítě.

Rozpad internacionalismu

Nejtypičtějšími příklady necelistvosti globálního internetu jsou dnes pečlivě hlídané, oplocené virtuální ostrovy jako Čína, Írán nebo Kuba. Sofistikovaný čínský systém virtuální cenzury si dokonce vysloužil označení Great Firewall. Ve zdejších podmínkách ovládání toku dat značně usnadňuje kontrolu, kterou má stát nad internetovými poskytovateli. V Íránu urychlily touhu dostat internet pod kontrolu protesty před necelou dekádou, jejichž organizaci napomohly sociální sítě. Na Kubě jsou dokonce soukromá domácí připojení k internetu nezákonná – pro řadové občany v podstatě představují jedinou možnost k přístupu na internet státem provozované internetové kavárny. Pro popis trendu zvyšující se fragmentace a lokálnosti internetu to však nejsou dobré příklady, protože nedůvěra těchto států k Západu a jeho vynálezům předchází příchodu celosvětové sítě na scénu.

Ideálním příkladem státu, který po minimální internetové regulaci 90. let postupně utahuje šrouby, je tak spíše Rusko. Ruští novináři Andrej Soldatov a Irina Borogan ve své knize The Red Web vyčerpávajícím způsobem zaznamenávají postupný nárůst tamních cenzorských a sledovacích praktik. Zároveň upozorňují na fakt, že ve virtuálním prostoru přichází cenzura a sledování většinou ruku v ruce. Jádrem celého ruského systému je sledovací zařízení SORM, které mají pro účely tajné služby FSB povinnost nainstalovat (a paradoxně i zaplatit) sami ruští internetoví provideři. Tato černá krabička pak FSB umožňuje přístup ke všem protékajícím datům. Druhou vrstvou ovládnutí kyberprostoru tvoří blacklisty blokovaných webů, které spravuje telekomunikační úřad Roskomnadzor. Důvodem k blokaci může být vše možné od propagace pornografie a drog přes vágně definovaný extremismus až po svolávání neschválených demonstraci. Na to, aby se váš web ocitl na blacklistu z posledního jmenovaného důvodu, nepotřebuje Roskomnadzor ani soudní příkaz.

03723016.png

Dosavadním vrcholem ruské snahy o ovládnutí kyberprostoru byl experiment během zimních olympijských her v Soči v roce 2014. Na omezeném prostoru olympijského městečka se ruské tajné služby rozhodly vyzkoušet tak intenzivní sledování, že byly jejich metody v britském listu The Guardian označeny za „PRISM (americký špionážní program veřejnosti odhalený Edwardem Snowdenem – pozn. aut.) na steroidech“. Americké ministerstvo zahraničních věcí dokonce doporučovalo svým občanům, kteří se chystali hry navštívit, nebrat si do Soči žádné elektronické zařízení.

Experimentem v Soči ale ambice ruského státu neskončily. Už dva měsíce po olympijských hrách volal ruský senátor Maxim Kavdžaradze po zavedení čistě ruského internetu, který by byl nedostupný ze zahraničí a který by se měl jmenovat po roztomilé pohádkové postavičce Čeburaškovi. Těžko říct, jestli Roskomnadzor vzal Kavdžaradzeho nápad za svůj, nicméně v letos vydané zprávě úřad volal po tom, aby do roku 2020 neopouštělo 99 % zdejšího internetového provozu hranice Ruska. Tento cíl je doslovným popřením kyberutopistických nadějí z 90. let a bohužel není ani přehnaně ambiciózní: už v roce 2014 takto na území Ruska zůstávalo 70 % provozu.

Indie je další specifický příklad. Geografická blízkost Číny, která v myslích mnoha figuruje jako symbol cenzury a sledování na síti, poskytuje Indii jisté krytí. Navíc otevření miliardového trhu pod taktovkou nacionalistického premiéra Modiho představuje pro americké Silicon Valley velké lákadlo – byť budoucí, jelikož k internetu má momentálně přístup pouze asi třetina Indů. Možná i proto se nevěnuje tolik pozornosti stoupající úrovni zdejší cenzury v posledních letech, přičemž mezi nejčastější záminky pro blokace patří v Indii pornografie. Podle dat Facebooku Indie s přehledem vede v počtu žádostí o cenzuru obsahu na této sociální sítí. V posledních letech začaly některé indické státy v obdobích krize internet úplně vypínat – nejčastěji kvůli demonstracím.

Na druhém místě neslavného cenzorského žebříčku Facebooku se nachází Turecko. Vláda Recepa Erdoğana začala ve velkém omezovat internetové svobody po protestech na Taksimském náměstí v roce 2013, hlavně primitivními blokacemi vybraných webů. Během protestů demonstranti sprejovali na zdi istanbulských ulic DNS adresy Googlu, které měly spoluobčanům napomoci obcházet vládní cenzuru. Terčem turecké vlády se už několikrát staly weby jako YouTube nebo Twitter, v půlce letošního roku pak musel kvůli neudělení licence v Turecku ukončit své služby platební systém PayPal. V případě Twitteru argumentovala turecká vláda zájmem ochrany osobních údajů svých občanů. Z tohoto chvályhodného cíle se v rukou vlád mnoha států stala užitečná záminka pro nátlak na technologické společnosti.

Touha odstřihnout kyberprostor od zahraničních vlivů se však neomezuje na obvyklé podezřelé státy obviňované z autoritářství. Poté, co v roce 2013 Edward Snowden odhalil ohromující rozměr amerických sledovacích programů, se podobné tendence začaly objevovat i v západní Evropě. Ještě v témže roce navrhl vlastní národní internetovou síť německý Deutsche Telekom. Poté, co vyšlo najevo, že americká NSA monitorovala i telefon Angely Merkelové, navrhla německá kancléřka na schůzce s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem vytvořit ryze evropský internet, který by měl Evropany ochránit před nežádoucím americkým slíděním.

Nejistá vize a byrokratický chaos

Boj o fungování internetu v posledních letech probíhá pro laickou veřejnost nepřehledně, na úrovni regulačních organizací. Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) je americká nezisková organizace, která má na starost přidělování a správu doménových jmen a IP adres. Společnost s klíčovou administrativní funkcí byla vytvořena v roce 1998 v rámci privatizace internetu (velká část prapůvodní infrastruktury internetu totiž vznikla jakožto projekt americké armády). Během první dekády tohoto tisíciletí lobbovalo mnoho států za to, aby získaly větší vliv na chod této organizace.

V roce 2011 však přišla ruská vláda s radikálnějším návrhem, v rámci kterého měl být ICANN zrušen a jeho pravomoci přejít pod novou organizaci pod kontrolou OSN. Jako nástroj pro tento úkol měla posloužit Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) – tedy instituce, která se vyvinula z již zmíněné Mezinárodní telegrafní unie. Po reformě fungování ICANNu volají mnozí odborníci, včetně těch amerických, nicméně podle jejích kritiků by dával příliš velkou sílu do rukou jednotlivých států, bez základních záruk internetové svobody. Spoluvynálezce internetového protokolu a tehdejší viceprezident Googlu Vint Cerf varoval, že ruský návrh by „nasadil internetu pouta“. Po hojné medializaci stáhlo mnoho států svou podporu a návrh v ITU neprošel.

03723300.png

Je čím dál jasnější, že představy o inherentní progresivnosti internetu byly a jsou velmi naivní. V roce 1995 napsal americký kongresman Vern Ehlers: „Snižováním překážek k vzdělání vytvoří internet komunitu informovaných, interagujících a tolerantních občanů světa.“ O dvacet let poté vzbuzují jeho slova spíše cynický úšklebek na tváři. „Tweety nerozpustí naše národní, kulturní a náboženské rozdíly; možná je naopak umocní. Kyberutopická víra v to, že nás internet promění v uber-tolerantní občany světa, překotně se snažící zbavit se našich škaredých předsudků a otevřít mysl tomu, co vidíme na svých obrazovkách, zůstala nenaplněna. Většina těch, co stále věří v ideál elektronické globální vesnice, jsou ti, kteří by byli tolerantní kosmopoliti i bez internetu: intelektuální a světoběžnická elita,“ shrnuje v už zmíněné knize The Net Delusion Morozov. Žádný stát, který měl ještě před nedávnem poměrně svobodný internet, zatím v sešněrování kyberprostoru nedospěl dál než Rusko. Touhu po větší kontrole virtuálního prostoru však sdílí s mnoha dalšími zeměmi, které svoji internetovou politiku navzájem bedlivě sledují. Takový přístup už není možné vnímat jako výjimku z pravidla, ale jako trend.

Spustit audio