Plošinová hra Celeste připomíná, že občas stačí místo celého světa zachránit sebe

„Vydrž, Madeleine. Dýchej. To zvládneš.“
„Hora ti ukáže věci, na které nejsi připravená.“

Skákačka Celeste sice vyšla už v lednu, ale kdybych se o ní teď, byť se zpožděním, nezmínil, neodpustil bych si to. Po 20 hodinách hraní totiž musím přiznat, že všechnu slávu si tahle nenápadná indie hra zaslouží. V zahraničí sbírá absolutní hodnocení a objevuje se na seznamech nejlepších her roku, ale v Česku je zatím kromě pár krátkých zpráv ticho.

Ze hry Celeste|foto: Matt Makes Games

Dokázat to sama sobě

Madeleine je mladá žena, která je nespokojená se svým životem, ale hlavně sama se sebou. Jako seberozvojový úkol si naplánuje výstup na horu Celeste. Chce sama sobě ukázat, že na to má, a to i přesto, že se o hoře povídá, že člověku ukáže stránky vlastního já, které by možná vidět nechtěl.

K ovládání Celeste stačí kromě šipek (nebo páček gamepadu) pár tlačítek. Jedno pro skok, druhé pro lezení po stěnách a po stisknutí třetího se Madeleine prudce vymrští dopředu. Vývojáři ze studia Matt Makes Games s nimi ale dokázali postavit hru, která není ani na vteřinu stereotypní. Mezi Madeleine a vrcholem hory je 7 lokací a každá nich do úvodní sady pohybů přidává nečekané a originální prvky. Ve městě vás čekají dotykem aktivované plošiny, které jde využít k silnějším skokům. Na hřebenu bude pohyb zpomalovat vítr a starý chrám je plný krystalů, které vám umožní během letu skočit ještě jednou.

Celeste kráčí po cestě vykolíkované arkádou Super Meat Boy a patří do žánru skákaček, které vyžadují trochu sebemrskačství. Budete potřebovat přesnou ruku i rychlý úsudek a po padesáté smrti ve stejné úrovni se vám bude trochu točit hlava. O to sladší ale je satisfakce z průchodu na první pohled nepřekonatelnou cestou. Vývojářům Celeste se navíc podařilo dosáhnout nejvyšší skákačkové mety – při hraní jsem zažíval radost a uspokojení z toho, jak hladce se pohyby prstů přenáší do herního světa. Pokud vám i tak přijde hra moc těžká, můžete si zapnout asistenční mód, který prodlouží skoky nebo zpomalí herní čas. Je to sympatická snaha přiblížit jinak často až příliš náročný žánr širšímu publiku.

Mechanicky perfektní skákačky už tu byly. Celeste nad ně povyšuje nečekaně dospělý příběh. I když se odehrává ve fantastickém prostředí, věci, o kterých mluví, jsou mrazivě skutečné. Madeleine nezachraňuje svět, ale chce zvítězit hlavně sama nad sebou, překonat strach, úzkost a depresi. Místo až příliš typického neohroženého hrdiny je Madeleine obyčejná, nejistá a zranitelná mladá dívka.

Ze hry Celeste|foto: Matt Makes Games

Příběh je přitom pevně propojený s herním světem. Během této typické, ale skvěle zpodobněné metafory vnitřního boje vás čekají panické ataky i dechová cvičení. A protože hora Celeste není obyčejná, v jedné z úrovní čeká Madeleine konfrontace i se svým pochybovačným, nepřejícím temným já. A vrcholek připomíná zdrcující váhu duševního onemocnění. O ní mluví i sama Madeleine, když v nejupřímnějším dialogu hry detailně vysvětluje, jaké to je žít s depresí.

Rozhovory o těžkých tématech se přitom odehrávají ve světě vykresleném v zářivých barvách pixelartové grafiky. Jednotlivé lokace jsou plné života drobných detailů – třeba postupná proměna Madeleine se odráží na barvě jejích dlouhých vlasů. Rozpor mezi svitem vizuální stránky a stínem Madeleininých problémů pak dává jasné poselství: jakkoliv se někdo může tvářit vesele, uvnitř ho může trápit cokoliv. Atmosféru dokresluje nadprůměrný soundtrack. Jeho autorka Lena Raine střídá ambientní plochy a jemné tóny piana s retro syntezátory. Výsledkem je zážitek, který by šel shrnout nějak takto: hrát Celeste bez zvuku by byl poloviční zážitek.

Vstát z postele a přežít 8 hodin v práci. Počítačové hry ukazují, jak se žije s depresí a úzkostmi

• Upravit
• Smazat

Když se ve videohrách mluví o duševním zdraví, je to často laciná scenáristická berlička – hlavní záporák vraždí, protože je psychopat. Naštěstí už existují i tituly, jejichž autoři o depresích, úzkostech a fobiích mluví férově a otevřeně. Úkolem jejich hrdinů není zabít bosse, ale vstát z postele a přežít osmihodinovku v práci.

„Možná jsi měla pravdu. Možná je to moc nebezpečné.“
„Ne. Spolu na tu horu vylezeme. Jsme na to dvě. A já ti věřím.“

Po dohrání hlavní linky Celeste nabízí další dvě sady nepoměrně obtížnějších úrovní pro ty, kteří touží po další výzvě. Ale pokud k hardcore plošinovkám nechováte bezmeznou přízeň, Celeste stejně dejte šanci. I když zapnete pomalejší čas, to hlavní zůstane. Celeste je úžasná hra, skákačka, která vás nenechá vydechnout a na dlouhé hodiny vás vtáhne. Všechnu energii ale její autoři nakonec využívají k tomu, aby Madeleininými ústy mluvili o skutečných a hmatatelných problémech.

Nemá nakonec každý z nás alespoň jednu vlastní horu?