Edward Snowden světového sportu. Kdo se bojí Grigorije Rodčenkova?

Grigorij Rodčenko
Grigorij Rodčenko

Odhalení ruského dopingového programu otřáslo v posledních letech důvěryhodností celého světa vrcholového sportu. Grigorij Rodčenkov, který podvody řídil, o své práci mluví v novém dokumentu Icarus. Problémy se však neomezují jen na Rusko. Nikdo totiž nemá valný zájem na tom, aby antidopingový systém skutečně fungoval.

Usain Bolt se pyšní titulem nejrychlejšího člověka planety a osmi zlatými medailemi z olympijských her. Serena Williamsová vyhrála třiadvacet prestižních grandslamů a Brazilec Neymar se letos v létě stal nejdražším fotbalistou všech dob, když za něj pařížský klub PSG zaplatil šest miliard korun. Přesto ani jeden z nich nezanechal ve světovém sportu posledních let takovou stopu jako Grigorij Rodčenkov. Nepotřeboval k tomu dokonce získat žádnou medaili ani překonat jediný rekord.

O bývalém řediteli moskevské antidopingové laboratoře bychom se přitom zřejmě vůbec nebavili, kdyby jej v prosinci roku 2014 v dokumentu stanice ARD nezmínili ruská atletka Julia Stěpanovová a její manžel Vitalij. Právě jejich svědectví stálo na počátku ničivého skandálu, který zachvátil světový sport. Stěpanovovi přinesli první informace o rozsáhlém a státem řízeném dopingovém programu, který v Rusku po dlouhá léta fungoval, a Rodčenkova popsali jako člověka, který za ním zametá stopy.

Jedno odhalení následovalo druhé a svět se postupně dozvídal o dalších sportovních podvodech, které vyvrcholily na zimních olympijských hrách v Soči. Rodčenkov řídil zprvu těžko uvěřitelnou operaci, při níž pracovníci antidopingové laboratoře za asistence tajných služeb manipulovali s daty sportovců a vyměňovali jejich pozitivní vzorky za čisté. Rusko na domácí olympiádě získalo rekordních třináct zlatých medailí a všichni byli spokojení. Pak to celé prasklo.

Rodčenkovovi se brzy po odhalení podařilo odletět do Spojených států. S sebou si přivezl několik harddisků s cennými údaji a kopiemi e-mailů, s jejichž obsahem se svěřil jak americkým úřadům, tak listu The New York Times. S obojím mu pomáhal americký režisér Bryan Fogel, jehož dokument Icarus (2017) je po lednové premiéře na festivalu Sundance nyní dostupný také pro předplatitele služby Netflix. Snímek ukazuje celou řadu třináctých komnat profesionálního sportu.

Jak se nenechat chytit

Fogel se přitom zprvu chystal natočit dokument o něčem trochu jiném. Coby nadšenému amatérskému cyklistovi a vrstevníkovi Lance Armstronga mu vrtalo hlavou, jak mohl Američan za svou kariéru úspěšně projít pěti stovkami testů. Armstrongova kauza jako by vypovídala mnohé o efektivnosti antidopingového systému. Když nedokážete chytit jednoho z největších podvodníků všech dob, co to říká o vaší práci?

Pro Fogela to znamenalo jedinou možnost – pokusit se sám tento systém vyzkoušet a pod dohledem někoho, kdo má přehled o nástrahách kontrolních testů, se nadopovat zakázanými látkami. Právě tady začínají jeho kontakty s Rodčenkovem, který se stal jeho poradcem a pomáhal mu s tím, jak co nejúčinněji využít testosteronu, růstových hormonů a dalších látek.

Ačkoliv tato linie příběhu zůstala nedořečena, právě zde leží jedna z klíčových částí dokumentu a zároveň problematické místo celého světového sportu. Systém skládající se z jednotlivých kontrolorů, laboratoří, národních antidopingových výborů a Světové antidopingové agentury (WADA) má být pilířem pro sport, který je čistý a pro publikum důvěryhodný. Skutečnost už ale tak hezky nevypadá.

Jedním z hlavních problémů jsou finance. Rozpočet WADA, kontrolní organizace, která dohlíží na dodržování antidopingového kodexu, totiž činí pouhých 650 milionů korun. To je pro srovnání zhruba desetkrát méně, než kolik ročně utratí fotbalová Chelsea za platy svých hráčů. Agentura zaměstnává pouze šest vyšetřovatelů, kteří mají zkoumat složitější kauzy. A co je nejhorší – testy samotné většinou dokáží odhalit pouze sportovce, kteří jsou příliš laxní nebo arogantní.

V dokumentu to dobře ilustrují mrazivá slova Dona Catlina, který je považován za průkopníka boje proti dopingu. Catlin byl na olympiádě v Soulu (1988) členem týmu, který odhalil sprintera Bena Johnsona, a nyní doslova říká: „Systém nefunguje a všichni sportovci dopují, protože se jim to bohužel vyplácí.“ Něco je zřejmě hodně špatně, když se dlouholetý expert a autor mnoha laboratorních vylepšení v detekci údajů sportovců nebojí veřejně vystoupit s tak skeptickým pohledem.

Olympiáda v Soči 2014

Putin věděl, kdo jsem a co dělám

V listopadu 2015 nabírají pro Rodčenkova věci rychlý spád. Po potvrzení dosavadních dohadů o situaci v ruském sportu je nucen rezignovat na svou pozici šéfa moskevské laboratoře, a jak se brzy ukáže, nikoliv bezdůvodně se obává o svůj život. Fogel, jehož vztah k osmapadesátiletému Rusovi mezitím přeroste v přátelství, mu zakoupí letenku do Spojených států – po nervózním čekání nakonec Rodčenkov skutečně přistane v Los Angeles s kufrem plným třaskavých materiálů.

Zatímco v Rusku umírají za nejasných okolností dva jeho dlouholetí kolegové, Rodčenkov usedá před kameru a absolvuje schůzky s novináři a americkými vyšetřovateli. Mluví o tom, jak se podílel na prodeji zakázaných látek sportovcům. Popisuje pozitivní testy, za jejichž zmizení závodníci platili, a vypráví o opatřeních, jimiž se Rusové pojišťovali před velkými světovými akcemi. Například před olympiádou v Londýně (2012) všech více než čtyři sta sportovců absolvovalo dopingový test.

Kdo měl vysoké hodnoty, nejel. Sportovci však sami potrestáni nebyli a mohli pokračovat v tréninku. Rusové tím zamezovali dopingovým skandálům svých hvězd. Stačilo se s dostatečným předstihem nadopovat, aby se poté v dějišti olympiády již na nic nedalo přijít, protože látky z těla stačily zmizet. Právě zde byl Rodčenkov velice potřebný – znal totiž detailně účinky a dobu působení zakázaných prostředků. Reprezentanti napříč všemi sporty spoléhali na jeho expertizu.

Rodčenkov sám před kamerou působí jako poněkud excentrický a přátelský člověk, který si nepřipouští výčitky svědomí. Výjimkou je jeho mrazivé přiznání, že si dává za vinu olympiádu v Soči, protože popularita, kterou díky zlatým úspěchům svých sportovců vládnoucí režim získal, byla v následujících měsících zneužita k ospravedlnění anexe Krymu a konfliktu na Ukrajině.

Sám se nicméně vidí jako součást mnohem většího a bezskrupulózního stroje. Z jeho výpovědi vyplývá, což také potvrdily tzv. McLarenovy zprávy (I a II), že řetězec jeho nadřízených vedl přes tehdejšího ministra sportu a současného místopředsedu ruské vlády Vitalije Mutka až k Vladimiru Putinovi. „Věděl, kdo jsem a co dělám,“ popisuje Rodčenkov.

Obavy, že se jej Rusko pokusí umlčet, jej nakonec vedly až k nástupu do tzv. ochranné vazby. Rodčenkov tak už přes rok žije pod novou identitou a dohledem amerických úřadů na neznámém místě. Jeho situace je nejasná a mluví se o možné žalobě ze strany americké vlády, Fogel to v rozhovorech k uvedení svého snímku opakovaně přirovnává k dění okolo whistleblowerů Edwarda Snowdena nebo Chelsea Manning.

Z dokumentu Ikarus

Kdo chce chytit Bolta

Ruská strana stále vehementně popírá systémová pochybení, za situaci podle ní může západní propaganda, která má odvést pozornost od jiných problémů. Cynická a slabá obrana, která maskuje morální i zdravotní dopady na generace ruských sportovců, si zcela jistě zaslouží kritiku a odsouzení. Rusové ovšem mají pravdu v tom, že jejich kauza zcela zřetelně ukázala neschopnost a neochotu na řídících postech současného sportu. Nejde přitom ani tak o konkrétní jména, jako o celé organizační schéma.

„Zkuste si představit, že by například Usain Bolt měl pozitivní nález. Co by to znamenalo? Sponzoři by zrušili své dosavadní smlouvy a televize by přestaly vysílat atletiku. Bolt sám by ztratil spoustu peněz a s ním i všichni lidé okolo něj. A politici a funkcionáři by už nemohli v projevech mluvit o tom, jak jsou na sportovce hrdí. Jednoduše řečeno, pro všechny zúčastněné by to byla velmi špatná zpráva,“ popisuje renomovaný německý novinář Hajo Seppelt, jehož dokument o manželech Stěpanovových ruský skandál odstartoval.

„Proč by někdo chtěl chytit nejpopulárnějšího sportovce světa?“ pokládá si Seppelt dost možná klíčovou otázku, která je důležitější než jen doping v Rusku, Keni, Brazílii nebo Etiopii. V současnosti zkrátka neexistuje vůle odhalovat špinavou pravdu za pozlátkem světového sportu. Sám za sebe mluví už jen fakt, že k odkrytí nejznámějších podvodníků tohoto tisíciletí, Američanů Marion Jones a Lance Armstronga, došlo díky práci novinářů a vládních vyšetřovatelů. Nikoliv antidopingového systému.

Často slýcháváme, že doping je záležitostí minulosti a pouhých pár jednotlivců, kteří nedostatek snahy a talentu nahrazují injekcemi. Ve sportu působí větší kontroverzi běžkyně s mužským chromozomem Caster Semenya, kterou soupeřky implicitně obviňují z podvádění, než studie, podle níž 43 procent účastníků atletického šampionátu (2011) během dvanácti měsíců před mistrovstvím bralo zakázané látky. Za stejné období přitom WADA eviduje jen dvě procenta pozitivních nálezů.

Z dokumentu Ikarus

Dokumenty jako Icarus nebo ty z dílny německé ARD neskrývají silnou skepsi. Může se ale situace přece jen zlepšit? Žádný pokrok zřejmě nebude možný do té doby, dokud se antidopingový systém neosamostatní a výrazně se nezmění způsob jeho financování. K tomu však zřejmě jen tak nedojde bez většího tlaku veřejnosti, médií a samotných sportovců, kteří jsou zpravidla jen pěšáky v mnohem vyšší hře.