Emika: Jsem hrdé dítě Evropy

V rámci svých studií na univerzitě města Bath jste se zabývala kreativním využitím technologií v hudbě. Dá se říct, že právě odtud se bere váš důraz na detail v muzice, kterou skládáte?
Rozhodně. Tu školu jsem si velice pečlivě vybírala, hodně mě zajímalo téma percepce, vnímání zvuku. To, jak lidé reagují na zvukové podněty, jak člověka ovlivňuje hudba, jak na ni reaguje tělo a mozek. Můj způsob poslouchání hudby se tam proměnil, rozvinula se moje schopnost vnímání zvuků, dokázala jsem se víc soustředit na nuance. Tehdy jsem pochopila, kolik vrstev můžete vložit do své muziky, jak ji můžete učinit bohatou na detail. Začala jsem také experimentovat s tím, co všechno ještě publikum unese, kolik mu toho můžete předložit, aby to byl schopen vstřebat. Pochopitelně i já se pokouším nabídnout lidem něco, co ještě předtím neslyšeli. Současný pop nebo klubová hudba je zpravidla skoupá na detaily, spíš se soustředí – řekněme – na základní barvy (beat, basovou linku a vokál). Já se opravdu tvrdě snažím, aby mé tracky měly bohatou texturu.

Prošla jste také klasickou výukou klavíru. Jaký je váš vztah k vážné hudbě?
Víte, co je opravdu zajímavé? V poslední době poslouchám hodně české klasické hudby a minulý týden jsem ležela nemocná v posteli – a v ten moment přišel čas na Leoše Janáčka, jehož tvorbu vlastně teprve objevuji. Netušila jsem například, že napsal tolik skvělých klavírních skladeb! Ale hlavně, proč to říkám: když jsem je teď poslouchala, zarazilo mě, jak moc se jeho drobné klavírní kompozice podobají tomu, co jsem sama skládala, když mi bylo takových čtrnáct, patnáct let (smích). To bylo docela bizarní. Z dalších skladatelů se mi líbí třeba Glinka nebo Rachmaninov, ale v první řadě jsem velká obdivovatelka Chopina a Dvořáka.

Ještě předtím, než jste vešla do povědomí kritiků a hudebních fanoušků, spolupracovala jste s producenty z tzv. berlínské scény (My My, Paul Frick, Tommy Four Seven). Přibližte nám trochu tohle období….
Byla to především velmi osobní zkušenost, ze všech z nich se stali mí přátelé. Takhle to v Berlíně vždycky začíná: jste někde s někým v klubu nebo na večeři, dáte se do řeči, najdete společné téma a najednou není nic nemožné. Ani se nenadějete a už se vzájemně navštěvujete a zkoumáte, v čem je kdo z vás dobrý a jak může tomu druhému prospět – např. My My dělá skvělé beaty, Tommy Four Seven je zase specialista na podivné zvuky… Ráda nahrávám své věci ve vlastním studiu, takže jsme si často posílali soubory přes internet, což je trošku směšné, když jde o muzikanty, kteří žijí v tom samém městě… Bylo to celé moc fajn, ale jedna věc na tom byla komplikovaná: vždycky byl problém, když jste chtěl spolupracovat s někým, kdo je upsán konkrétnímu labelu. Tihle lidé mají své kontrakty, marketingové povinnosti a vy musíte být najednou velmi opatrní, protože když do hry vstoupí peníze a smlouvy, lidé občas začnou nečekaně vyšilovat.

Emika – Emika|foto: Ninja Tune

Ptám se i proto, že každý druhý mluví o „berlínském soundu“, ale skoro nikdo pořádně neví, co to znamená…
Abych byla upřímná, taky přesně nevím, jak bych ho popsala, ale rozhodně jde o elektronický zvuk klubové, DJské subkultury, nikoli o klasické písničkářství. Berlínský sound právem asociuje delší mixy spíš než písně, vinyly spíš než CDčka a taky pečlivou minimalistickou produkci. Nejde v něm moc o rify či melodie, v takzvaném berlínském zvuku se důraz klade především na rytmus. To ale neznamená, že je to vždycky zajímavé – ten pověstný industriální feeling umí být občas taky až bolestivě nudný.

Dobře známá jste i coby sound designérka, vytváříte mj. zvuky pro Ableton. Nestírá se pro vás v současné hudbě hranice mezi skladatelem a producentem?
Tahle hranice je pro mě stále velmi zřetelná. Jako skladatel máte hudební myšlenku, která vyrůstá z určitého typu energie. Pracujete s nástroji nebo zvuky, z nichž vytváříte hudbu pro své publikum. Producent je součástí průmyslového procesu: jistě může hudbu umocnit efekty, přeházet tracklist, rozličně pomáhat svým svěřencům budovat kariéru, invenčním způsobem zasahovat do mixu, ale vždycky je to služebná role. Jednoduše řečeno: skládání je kreativní činnost, produkování je především o hledání vhodného tvaru pro už nahraný materiál.

V dnešní době, kdy každý spolupracuje s každým, hudebníci běžně nechávají své skladby někoho zremixovat nebo sami předělávají songy spřátelených projektů. Oslovuje vás vůbec remixování jako samostatná disciplína?
Remixování mě zajímá hodně, problém je v tom, že mě nikdo o žádný remix ještě nepožádal (smích). Možná si všichni myslí, že by mě něco takového ani nebavilo, nevím. Většina lidí se mě ptá: „Prosím tě, mohla bys zpívat do mýho beatu?“ A já rozpačitě odpovídám: „No, víš, já si umím udělat svůj vlastní.“ A co se týče remixování mých skladeb, proti tomu vůbec nic nemám, ale je pro mě důležité, mít k tomu, kdo mou píseň předělává, osobní vztah. Nechci, aby mé tracky remixoval někdo slavný, koho jsem přitom v životě neviděla.

Emika |foto: oficiální Facebook Emika

Co říkáte na současnou komercionalizaci dubstepu, jaké jsou podle vás její symptomy?
Řeknu vám to narovinu: komercionalizace dubstepu je krásný, bezprostřední jev, který souvisí s přirozeným vývojem každého žánru. Většina stylů se postupně rozpíná: jednoho člověka či jednu kapelu najednou následují kvanta skupin a producentských týmů, neznámý žánr se náhle dostává za hranice země, kde vznikl, proniká do celoplošných rádií, do televize. Skrze fanoušky a nadšence se šíří po celém světě. Současná popularita dubstepu mimo jiné znamená, že tisíce lidí z různých koutů planety žijí z téhle hudby, z dubstepové kultury. Pozoruhodné je na tom taky to, že jde o velmi mladé „hnutí“, je to generační záležitost. Před dubstepem se to samé stalo drum´n´bassu a ještě před tím hiphopu a já jsem přesvědčená, že jde o přirozený cyklus.

Ale přesto: nevyznávají mnozí náctiletí nadšenci už trochu degenerovanou odnož dubstepu? Přeci jen, tenhle žánr dnes zastupují tak odlišní producenti jako jsou vizionář Burial a zručný manipulátor Skrillex…
Je to pravda, ale zároveň musím říct, že pro mě Burial a Skrillex v jistém smyslu reprezentují to samé. Oba tihle hoši dělají hudbu a oba přistoupili na kapitalistický model tvorby – oba mají svůj website, vydávají své skladby, mají své manažery, patří k nějakému labelu. Pochopitelně, jejich hudba zní velmi odlišně, oba vyznávají jiné ideje a liší se i v míře talentu a schopností, ale vnímám je oba jako příslušníky téhož kmene. Myslím si, že kdyby spolu museli sdílet hotelový pokoj, rychle by zjistili, že mají rádi úplně stejnou hudbu.

Emika |foto: oficiální Facebook Emika

Z vašich vyjádření se mi zdá, že se zajímáte víc o komunikaci s publikem a specifický výraz než o samotný prodej hudby. Jaký je váš názor na pirátské stahování muziky?
Každopádně, to jste trefil! Mám pocit, že za sto let se na naši generaci bude pohlížet jako na průkopníky; jako na ty, kteří učinili první kroky k masivnímu vývoji hudby. Jsem přesvědčená o tom, že během tohoto století se kapitalistický model, na němž víceméně pořád stojí i hudební průmysl, definitivně zhroutí. Vzniknou další a nové způsoby, jak dostat svou hudbu k lidem. Nejsem si úplně jistá, jak budou vypadat, ale představuji si, že hudba bude zdarma dostupná všem – každý bude mít možnost volně objevovat veškerou muziku, kdekoli na světě. Ostatně, v podobném světě už přes všechny komplikace tak trochu žijeme a v následujících pěti či deseti letech se budou tyto tendence prohlubovat. Pro mě samotnou je tahle doba fantastická: jediné, o co se starám, je, aby mé publikum mělo k mé hudbě blízko; nevadí mi, když si moje skladby zdarma stahuje. Peníze si vždycky můžu obstarat hraním, dlouho jsem si vydělávala hrou na klavír po hotelech a barech, můžu si osvojit DJské metody a hrát na parties, jsem schopná skládat hudbu pro televizi nebo počítačové hry; vždycky najdu způsob, jak si vydělat na nájem.

Pokud vím, jste velká fanynka britské hudebnice a skladatelky Delii Derbyshire, která v 60. a 70. letech 20. století významně změnila tvář elektronické hudby. Co vás na ní tak fascinuje?
Víte, ona byla prostě neuvěřitelná: naprosto oddaná myšlence experimentování se zvukem a byla taky mimořádně inteligentní. Musela to být pro ni obrovská výzva, pracovat se vší tou technologií, zkusit jí porozumět a ovládnout. Můj obdiv má i za to, kolik práce v dané oblasti odvedla, což už dneska nikdo plně nedocení. Pro mě je ohromně komfortní a snadné pracovat v pyžamu v ložnici s databankou zvuků v mém laptopu. Delia Derbyshire musela vynaložit velké úsilí, jen aby vyloudila specifický „bleep“. Právě ona je pionýrkou techno žánru, její hudba mi přijde dodnes úžasná a nikdy nepřestanu obdivovat její entuziasmus a vášeň pro elektronickou muziku.

Vaše hudba má chvílemi až kinematografické kvality, je velmi náladotvorná. Nemáte v úmyslu někdy nahrát i soundtrack k nějakému filmu?
Ano, to by mě určitě bavilo! Abych byla upřímná, ještě předtím, než jsem dostala nahrávací smlouvu u Ninja Tune, jsem si říkala, že bych se mohla živit zvukovým designem pro filmy. Zabývala jsem se tím už na univerzitě a hodně sem si to užívala. Mimochodem, mezi mé oblíbené snímky patří Kieszlowského trilogie Tři barvy, Coppolův Kmotr a rané filmy Darrena Aronofského, ale asi nejradši mám dílo českého režiséra Karla Zemana!

Emika |foto: oficiální Facebook Emika

Jsem si jistý, že tohle na vás v interview vytáhne skoro každý tuzemský novinář, ale nemůžu si pomoct: jak je to doopravdy s vaším českým původem, kým se cítíte být?
Jo, je to legrace: moje maminka je z Prahy, táta zase z Oxfordu a já žiju někde uprostřed – v Berlíně. Máma odjela do Anglie nedlouho před tím, než padla železná opona a pracovala tam jako au pair. Historie se opakuje: taky jsem odjela do Berlína dělat au pair, když jsem byla stejně stará jako tehdy máma. Zbytek rodiny, co zůstal v Česku, chtěl, abych měla češtinu za svůj mateřský jazyk; anglická část famílie zase trvala na tom, že musím vyrůstat v Británii. Docela dlouho jsem se snažila zjistit, kde přesně leží mé kořeny a kým se cítím být – narodila jsem se v Anglii, ale podstatnou část dospívání jsem trávila v České republice. Myslím, že moje generace je mnohem víc kosmopolitní, i já patřím mezi pomyslné „děti Evropy“ – mám koncerty v různých zemích, neustále se pohybuji napříč kontinentem, mám smíšený původ, v němž se potkává východ se západem… jsem prostě hrdá evropská žena (smích) a moje děti to budou mít nejspíš zrovna tak.